IDYLLA.

IDYLLA. (1903)
Vše usíná. Je letní večer snivý. Hle, na obloze první hvězdy vzplály. Zalehlo ticho v dřímající nivy, vůz osamělý hrčí někde v dáli. Již ztich’ i ten – je letní večer vlahý s tím celým kouzlem, jakým venkov dýše, kol podřimují lesů táhlé svahy, vše usíná tak tichounce, tak tiše... Však slyš – co to? Zvuk ostrý, nářek lidský se náhle ozve – hlasy, křik a váda – – ach, to nic není! To jen jako vždycky se Bárta se svou polovicí hádá. V sen ukládá se osamělá víska – jen u Bártů, jak už si zvykli na to, Bártová, jak by krájeli ji, vříská a muž nadávat umí, to je svato. Tak včera, dnes a zítra, stále, denně, pak ticho je: jde i na Bártovy spaní – – Pan soused, jednou nenadat své ženě, do rána, myslím, neusnul by ani... 16