PAN ŽÁN.

PAN ŽÁN.
Pan Žán – mám živě před sebou zjev jeho, rythmus chůze, nos ozářený velebou, zářící snad až tuze. U zámku vrata dokořán, a v nich jak bohatýr, ba právě, v té plné velebě a slávě vychází zámecký pan Žán. Má dneska volno, nepílí – grandseigneur ve všem pravý, se v zubech šťárá na chvíli a zíváním se baví. Nad věží tíhne hejno vran, na střeše vrzne korouhvička – bohatýr ještě chvíli vyčká, pak na procházku jde pan Žán. Pan Žán – ba věru, on to jest! Všech lokajů je vzorem, muž vznešených a velkých gest a uhlazených forem. Pro salony je vychován, ví, co je mrav i etiketa, způsoby velkých toho světa má dávno v malíčku pan Žán. Však nebyl doma za pecí, výš k hrdému spěl cíli: vznešené službě hraběcí zasvětil svoje síly. 90 Svět otevřen mu dokořán, co lokajským jest oděn hávem – na svoji kariéru právem jest pyšen zámecký pan Žán. Má rád, když lidé po kraji v obdivu před ním tonou a zdaleka již smekají. S milostí blahosklonnou přijímá hold, jenž jemu vzdánvzdán, znáť noblesse-oblige – kynem hlavy vždy milostivě na pozdravy děkuje zámecký pan Žán. Dnes vyšel sobě do polí – je třeba užít chvilky. Ve výši nad ním hlaholí skřivánci svoje trilky, a panu Žánu se všech stran vstříc znělo vroucí jejich „vivat!“ „Že se jim chce v tom horku zpívat,“ si myslí zámecký pan Žán. Zář vznešenosti zaplála na velkomožném nose, že jeho září bezmála i slunce zatmělo se. Do týla klobouk, premován je korunou té pyšné hlavy, ba opravdu, toť velmož pravý, vzor nedostižný, náš pan Žán. Pan Žán, on, bohatýr a rek a všeho kraje chlouba. 91 Přespolní jakýs občánek jda cestou, marně hloubá o ptactvu nebeském, jež Pán vždy živí, šatí, aniž ptáci ti konali kdy jakou práci, jak velkomožný grand, pan Žán. Pracuje v poli chudý lid, čeládka, nízká chátra. Skřivánek přestal šveholit. A velmož hledí, pátrá – tak jako sám Excelenc-pán kdyby se blížil, s úctou zřejmou čepice muži s hlavy sejmou – jakž jinak: blíží se pan Žán. V kytlici švarné děvčátko – – Pan Žán, po jeho pýše, hle, není stopy, na krátko sestoupí se své výše, kam osudem byl povolán, a bez veškery pýchy, proč ne? s děvčátkem prostým bavit počne se velmož, zámecký pan Žán. Pracuje v poli chudý lid a nízko chýlí hlavy. Pan Žán, ó, umí okouzlit, to grandseigneur je pravý. Do hrudi vřelý cit mu dán pro děvčátka, má smysl pro ně – a velmi, velmi blahosklonně odchází zámecký pan Žán... 92