Pan Žán – mám živě před sebou
zjev jeho, rythmus chůze,
nos ozářený velebou,
zářící snad až tuze.
U zámku vrata dokořán,
a v nich jak bohatýr, ba právě,
v té plné velebě a slávě
vychází zámecký pan Žán.
Má dneska volno, nepílí –
grandseigneur ve všem pravý,
se v zubech šťárá na chvíli
a zíváním se baví.
Nad věží tíhne hejno vran,
na střeše vrzne korouhvička –
bohatýr ještě chvíli vyčká,
pak na procházku jde pan Žán.
Pan Žán – ba věru, on to jest!
Všech lokajů je vzorem,
muž vznešených a velkých gest
a uhlazených forem.
Pro salony je vychován,
ví, co je mrav i etiketa,
způsoby velkých toho světa
má dávno v malíčku pan Žán.
Však nebyl doma za pecí,
výš k hrdému spěl cíli:
vznešené službě hraběcí
zasvětil svoje síly.
Svět otevřen mu dokořán,
co lokajským jest oděn hávem –
na svoji kariéru právem
jest pyšen zámecký pan Žán.
Má rád, když lidé po kraji
v obdivu před ním tonou
a zdaleka již smekají.
S milostí blahosklonnou
přijímá hold, jenž jemu vzdán,
znáť noblesse-oblige – kynem hlavy
vždy milostivě na pozdravy
děkuje zámecký pan Žán.
Dnes vyšel sobě do polí –
je třeba užít chvilky.
Ve výši nad ním hlaholí
skřivánci svoje trilky,
a panu Žánu se všech stran
vstříc znělo vroucí jejich „vivat!“
„Že se jim chce v tom horku zpívat,“
si myslí zámecký pan Žán.
Zář vznešenosti zaplála
na velkomožném nose,
že jeho září bezmála
i slunce zatmělo se.
Do týla klobouk, premován
je korunou té pyšné hlavy,
ba opravdu, toť velmož pravý,
vzor nedostižný, náš pan Žán.
Pan Žán, on, bohatýr a rek
a všeho kraje chlouba.
Přespolní jakýs občánek
jda cestou, marně hloubá
o ptactvu nebeském, jež Pán
vždy živí, šatí, aniž ptáci
ti konali kdy jakou práci,
jak velkomožný grand, pan Žán.
Pracuje v poli chudý lid,
čeládka, nízká chátra.
Skřivánek přestal šveholit.
A velmož hledí, pátrá –
tak jako sám Excelenc-pán
kdyby se blížil, s úctou zřejmou
čepice muži s hlavy sejmou –
jakž jinak: blíží se pan Žán.
V kytlici švarné děvčátko – –
Pan Žán, po jeho pýše,
hle, není stopy, na krátko
sestoupí se své výše,
kam osudem byl povolán,
a bez veškery pýchy, proč ne?
s děvčátkem prostým bavit počne
se velmož, zámecký pan Žán.
Pracuje v poli chudý lid
a nízko chýlí hlavy.
Pan Žán, ó, umí okouzlit,
to grandseigneur je pravý.
Do hrudi vřelý cit mu dán
pro děvčátka, má smysl pro ně –
a velmi, velmi blahosklonně
odchází zámecký pan Žán...