Měl mladší sestru. Jak na břehu řeky
vykvétá lilije, tak ona kvetla
mu před zrakem; tak čistá duše její,
jak studánka ve hvozdě pod balvany,
kam chodí pít jen zabloudilé ptáče,
jak zářná prška rosy před svítáním,
jež leží v trávě. V celém domě zvonil
smích její roven hrdliččímu zpěvu.
On miloval ji snad víc nežli sestru,
vzalť z matky náručí, když umírala,
ji v svatý odkaz, pilně ošetřoval
hry její, přes vodu ji často nosil,
a večer vyprávěl jí staré zvěsti
při žhavém krbu, až skolíbal spánek
tu její zlatou hlavu usmívavou.
Dech poslední on lovil s jejích retů
a první vítal na úsvitě z rána.
Tak rostla před ním jako boží zázrak,
on ani nevšim’ si, že z děcka panna,
a stalo se, co vždy se státi musí:
on poznal vše, až jednou z rána pravil
(den v jeseni byl, okna plna slzí
nočního deště, v krbu vítr úpěl)
a v jeho hlase byly všecky boje
dnů zoufalých a nocí beze spánku.
„Ty miluješ, já vím, tvá ústa v noci
tvým byla zrádcem, nevím, kdo ten šťastný,
vím jedině, že umře.“ Jako cizí
pak odešel a ona zbyla v slzách:
tu útěchu jen ženám přálo nebe.
Na skále kostel byl a před ním lípa;
ta plna bílých holubů a vůně,
a kostel plný zbožných duší. Davem
lid hrnul se tam, v šeré zpovědnici
kněz šedý seděl; v němém žalu muži
a s pláčem ženy spěly před soud boha
a slovem kněze odpuštění boží
hned slétalo a hned zas odlétalo
dle zásluhy, dle lítosti, pták rajský.
A venku skvěl se azur v jarní kráse
a velká louka byla kvítím zkvetlá,
a ve koruně staré, vetché lípy
dav holubů jak z polospaní broukal
a včely bzučely.
Kdos kráčí blíže,
a bleskem holubi juž slétli s lípy
a rozletli se plaše na vše strany
a za nimi vše listí opadalo,
a po zemi ve každém květu svadlém
moh’ viděti jsi ležet mrtvou včelu.
Muž vešel v chrám, dřevěné sloupy jeho
hned praskaly a dlažba bortila se,
neb dole mrtví v rakvích obraceli
se zděšením – lid ustupoval před ním.
A hříšník před knězem pad’ na kolena
a zvolal: „Otče, já jsem spáchal vraždu.“
V tom kdosi křik’ a bílá holubice
pod klenbou chrámu teskně bila křídly,
ven vyletěla za sestrami svými,
jež hosty bývaly té staré lípy.
Sám s knězem šedým zůstal hříšník v chrámu.
Kněz vážně pravil: „Nevím, synu, rady,
hřích Adama smyl jeho pot, hřích Evy
do dneška utrpením pyká žena;
tys propad’ vině, musíš nést ji světem.
Jest vina břímě, jež se nedá přendat
snad s jedněch ramen na druhé, když tíží
a drtí víc, než může unést člověk.“
Zas ticho v chrámu, kněz naklonil hlavu
a hříšník vzlykal, vztáhl ruku svoji;
ta celá černá byla, beze vlády,
jak mrtvý klest, zkad spadlo suché listí.
Však v ní to hnětlo, bodalo a rvalo,
prst každý vil se jako had a nehtem
ryl do dlaně, zkad kapala krev černá.
A trnul kněz a pravil: „Zkus to, synu,
jdi, pouze svatý Patrik může tobě
být pomocným.“ – „Kde mám jej hledat, otče?“
– „Ten, synu můj, už mrtev tři sta roků.“
– „Kde jeho hrob?“ – „To nevím, jdi jej hledat,
co při tom zkusíš, vezmi jako splátku
své viny; kráčej odsud ku severu,
sto dlouhých mil, na skále najdeš chrámek
nad mořem; lípa stará stojí před ním;
tam jednou zazděný byl ve oltáři
ten světec, jenž tě může vykoupiti,
jdi, lituj, synu, bůh provoď tvé kroky.“
Stál pastýř u lesa, dech větrů bouřných
a moře hukot věčně žalující
měl v šalmaji své. K němu přišel poutník:
„Ty, příteli, ty kronika jsi živá
zde v okolí, rci, kde jest svatý Patrik
zde pochován?“ A pastýř v zamyšlení
třás’ hlavou svou a rameny jen krčil,
a rety opět sklonil na píšťalu,
v níž lkala lesů i vod zpěvná víla.
Stál rybák u moře na pustém břehu
a spouštěl sítě do vody a zpíval
ve větru sváry. K němu přišel poutník:
„Ty, příteli, ty kronika jsi živá
zde v okolí, rci, kde je svatý Patrik
as pochován?“ A rybák v zamyšlení
třás’ hlavou svou a rameny jen krčil,
a po páté síť prázdnou vytáh’ z vody.
Stál poustevník ve hvozdě u své chaty,
svit mroucí slunce hrál mu v šedých vlasech,
a úsměv v tváři. K němu přišel poutník:
„Rci, muži boží, jistě ty jsi živá
míst těchto kronika, pro lásku věčnou
rci, kde tu pochován je svatý Patrik?“
A poustevník svou šedou hlavu sklonil:
„Pojď v chatrč mou a rád ti povím všecko.“
Louč rozsvítil a zatkl nad balvanem,
jenž stolem byl, a jal se vypravovat:
„Stál druhdy chrám na skále proti moři,
byl chudičký, před ním jen lípa stála,
však v oltáři byl zazděn svatý Patrik,
a vůně sladká kol se lila proudy.
Byl v stříbře zasazen a drahokamy
plál oblek jeho, vnadidlo to velké
pro mořské lupiče, jenž pustošili
břeh chudý v okolí; i přišli v noci,
chrám rozbili a uloupili rakev
a prchli s ní. Pán hradu sousedního
se pustil za nimi, však marná honba.
Tu jednou z rána na komnaty prahu,
když vycházel, zřel rytíř ruku ležet,
od páže uťatou a šatu prostou;
jak přišla tam? Kdo dovedl to říci?
To jistě ruka světce, myslil rytíř,
již lupiči, zbavivše drahokamů,
na posměch pohodili před mým prahem.
A zbožně zved’ ji, slavném ve průvodu
ji v hradní kapli kázal uložiti.
Vstaň časně z jitra, večer dojdeš k cíli,
a klekni před rytířem, pros jej snažně,
by dovolil ti tknout se svaté ruky:
jeť nekonečné boží smilování
a zdroje lásky tekou v stejné míře
jak slzy hříšníkův.“
Pak lehli na mech,
jim do snů řvala zvěř a vítr kvílil.
Roh zazvučel a most se spustil dolů.
Ve sále hojně vyzdobeném zbrojí
nad šachovnicí dumal starý rytíř,
u nohou jeho ležel poutník, slzy
mu tekly s tváří, jak s hor jarní sněhy
se řinou roztavené. Plakal dlouho,
a rytíř stále mlčky trval v dumách.
Pak skráně zved’, zakroutil šedou hlavou.
„To nejde snadno, brachu, jak si myslíš,
jen jednou za rok svatý Patrik lidu
se ukazuje z dálky, na kolenou
jej celý zástup s pláčem očekává,
a žehná se, když ostatky kněz třímá
nad hlavou v dýmu kadidla a v bouři
všech zvonů jásajících. S tebou soucit
však cítím; chceš-li, počkej do jeseně.
Sám uznáš však, pod hradu svého krovem
že vraha nesmím hostit, vyvol sobě:
buď ve věži, jež sama stojí v lese,
vol obydlí, neb v psinci na podhradí.“
– „Dík, pane, veliká jest moje vina,
buď rovněž velké moje pokoření,
jdu do psince.“
Pět měsíců tam strávil,
psů snášel puch a hmyz a zuby žravé,
a sluhů biče a též drsné lání,
jed’ pouze to, co nechaly mu šelmy,
a zhubeněl a celý zarost’ vousem,
a shrbnul jako v pralese kleč nízká;
leč těšil se, že brzy v podjesení
mu přijde spásy den a zoře jitra.
Lid na kolenou ležel, zvony zněly,
dým kadidla se vznášel jako oblak,
a v zlaté říze kněz povznášel vzhůru
tu reliquii svatou. S pláčem náhle
se zvednul žebrák z prachu, dral se napřed,
a v chvíli, kněz kdy žehnal celý zástup,
se dotknul ostatků, však v mžiku skácel
se do prachu, jak uštknut byl by zmijí.
Bez účinku se dotknul svaté ruky.
Lid rozbouřený hučel jako moře,
a rytíř zvolal: „Ustup, lotře, zrádce,
kýs větší hřích tvou duši bídnou tíží,
jejž nechceš říci, vari, prchni odsud!
Bůh opustil tě; psy, s nimiž on líhal,
jej vyštvete, a vy jej kamenujte!“
A v slzách poutník potácel se dále,
lid kamení naň házel, a psi vyli
a hnali jej co zvěř; pln bláta, prachu,
on utíkal, pak ani nešel dále,
a myslil, bude tisíckráte lépe,
když utlukou mne. Ráno přišel k sobě,
zved’ s bolestí se, k nejbližší vsi kráčel,
a děti utíkaly, jak jej zřely;
a děvčátko jen jedno, zlatovlasé,
to při obědě pravilo své matce:
„Když na louce jsme z rána sobě hrály,
šel okolo nás, maminko, Pán Ježíš,
pln slin a krve, jak je v chrámu obraz
na šátku Veroniky – hle tu právě.“
Leč matka pospíšila zavřít dvéře,
a dítě plakalo a on šel dále.
Šel sto mil zpátky, až se jednou octnul
u kostelíka; kolem louka zkvetlá
se táhla k obzoru, před chrámem lípa,
na které bílí holubi a včely,
a vůně, písní, jak to v jaře bývá.
Víc nepoznal chrám rodný svojí vísky,
leh’ pod lípu a usnul. Viděl toto:
Přes louku žluťáky jak zlatem zkvetlou
šel bílý stín, a útlé, vonné květy
pod krokem jeho ani neshýbaly
své zlaté hlavy (jak dí starý básník)
a přišel k němu, nad ním stál a plakal.
On hlavu zved’ a poznal svoji sestru.
„Proč pláčeš, duše, co je ti, tys v ráji,
či pláčeš nade mnou?“ – „Já nejsem v ráji,
ty mýlíš se.“ – „Hle, na ňadrech máš rány,
i s hlavy tobě teče stružka krve,
co znamená to? nerozumím tomu,
vždyť odešlas jak vánek v podjesení.“
Stín smutně hlavu sklonil. – „Ty se mýlíš,
však poslyš a pak věrně zvěstuj lidem.
Jest jiný život nežli váš, a jiné
jsou jeho zákony, ten posud žiji
a nejsem v ráji. Víte, co je život?
Vám zjevna pouze malá částka jeho,
již vidíte, a tou soudíte celý.
Však život z bezdna vyšlý v bezdno musí
se celý vrátit; poslyš, abys chápal.
Je v boží radě určen každý život
a každý splnění by svého došel,
byť nehody a nemoci neb vraždy
neb vlastní ruky smělost nepřetrhly
to pásmo jeho tkané věčným bojem.
Dím přetrhly – však to jest špatné slovo;
neb dál se snuje život, i když smrtí
vám u konce se jeví. Pomni na to.
Dál rozvíjí se pestré jeho pásmo,
o kterém nevíte; co býti mělo,
co stát se mělo pozděj, všecko přijde,
vše zažít musí duše vyšlá z těla,
kde, neváží, jak, to jest její úkol.
A teprve, když vše se vyplnilo,
co k životu ji víže, když vše celkem,
vše urovnáno a zladěno v souzvuk,
když není výčitky a není hlodu
a není ztráty, předtuchy a bolu,
pak teprv čisté duše spějí k nebi,
kamž dojdou všecky. Mně se rovněž děje.
Tys zabil toho, jejž jsem milovala,
tím ukvapils mou smrt, však neušetřils
mne všeho, co jsem měla prožít v světě.
Viz rány na mých ňadrech, na mé skráni,
a kdybys moh’ v mou duši nahlédnouti,
pak zděsilo by teprv se tvé srdce.
Dál za hrobem jsem žila celý život,
vše cítila, co cítit uloženo,
tu zrádu od toho, jejž milovala
jsem v mladosti, a tyto těžké rány,
z nichž zeje hrůza mého utrpení.
Od skutečných ran tys mne vysvobodil,
však neušla jsem přec jim v onom žití,
jež neznáte vy a jež netušíte.
Vy často přetrháte násilnictvím
to věčné pásmo, na oko však pouze,
dál lidské drama vždy se odehraje,
a víc v něm mrtvých nežli živých trpí.
Jak vysvětliti jinak bídu světa,
jak odplatu? Proč bez trestu a v pýše
se podlost nadýmá a pravda v blátě?
Kde slzy sirotků se v perly změní?
Kam šly ty milliony těžkých vzdechů,
jež slyší ave večerního zvonu?
Kde cíl by měly všecky lidské touhy,
tak velké v bytosti své a tak oku
vždy nemožné, vždy dálné vyplnění?
Jak mohla by, rci, láska míti konce,
jež pojí srdce démantovým poutem,
jež bojovati musí a jež často
před vaším zrakem končí pláčem, krví?
Ký smysl měly by ty milliony
všech duší dětských, jež s jeviště světa
hned mizí, sotva pozdraví zář světla?
Co bylo by z nich? Přemýšlej a poznáš,
že dál se spřádá celé lidské žití,
a z něho to, co nazýváte život,
jest louky kus, kam právě slunce svítí,
a ostatní, co před tím a co po tom,
jest zahaleno jak ta louka v stínu.
Ó pochop to a nebudeš víc hledat,
kde pochovaný dřímá svatý Patrik,
a poznáš, kterak vaše činy v světě,
žár vášní vašich, vaše poblouzení,
a vaše šílenství, před věčným soudem
jsou stínů hrou – jeť vina pouze v srdci,
dál nejde její hrot, vše dál se snuje,
jak mělo být, hrob tomu nezabrání.“
A odešla, po louce kvítím zkvetlé
se nesla tiše jako jarní pára,
a zmizela. Šla dohrát’ ono drama,
jež od věků jí bylo usouzeno.
On zbudil se a cítil v srdci změnu,
klid stal se bohem v síni jeho duše
a věčně vlád’ tam; zůstal chudý žebrák,
jej zvali někde lidé Ahasverem,
a jinde bláznem, vše mu bylo stejné.
On okem, v kterém svítila zář jitra,
se díval za hrob, trpělivě čekal,
jak někdy dohraje a vysvětlí se,
a v souzvuk splyne s všehomíra bájí,
co svým zval životem. A tak i zemřel,
a nikdo nemůž’ říci: On se sklamal.