Skály velebné! Vy pamětníci
mnohých věků, dávno zapadlých!
Kolikrát as bylo vám už stříci
člověka, jenž bál se soků zlých,
kolikrát jste šelmě dřímající
vítaného skytly brlohu,
kolikrát jste byly obětnicí,
zatoužil-li člověk po bohu!
Kdykoli k vám blížívám se, skály,
jest mi vždy, jak šel bych v boží chrám:
mlknou rty, jež před chvílí se smály,
konec žertům všem a vtipům, hrám;
tady nejlíp zřím, jak lže, když halí
v togu hrdiny se „tvorstva pán“:
kamének se kdesi skulil malý, –
aj, což zbledl na smrt polekán!
Výtečné ač spojení má Jičín
(za šest hodin jsi tu z Pardubic,
třikrát pouze přesedáš – nic víc),
přece mnohým – nevím, z jakých příčin, –
aranžérům pro zábavu cest
sotva více znám než Sibiř jest.
Co však cizinců jsem vídal venku
před některým vchodem v město skal,
jež tam „strašný humbug“ přilákal,
každý v ruce třímal peněženku,
oči všech se zdály volati:
Cožpak se tu vstupné neplatí?
Turistu jsem poznal nejednoho,
v patrných jenž rozpacích byl, má-li
více chválit naše skromné skály
nebo vzácné jich a známé mnoho
z Teplic příbuzné a z Aderšpachu.
Nevím, ty jak o tom soudíš, brachu,
já však „jezírko“ i „varhan“ tóny
našim českým skalám odpustím,
které jsou mně milejší již tím,
že se dosud na průvodce ony
nezmohly, již v horalů tam kroji
šlapou písek, v určitém vždy místě
udají své stálé „vtipy“ jistě,
skromně dlaň pak vztáhnou k tobě svoji.
Co pohnutkou as bylo podivínu,
že bydlil v této nehostinné sluji,
jíž ústa slunce nikdy necelují,
jež v šeru věčném tone jen a stínu?
Zda pudil jej sem černý nevděk synů,
jenž mezi lidem vesským hrozně bují,
či ženy nevěra, jíž pochlebují
víc řeči sladké nežli řady činů?
Mně neznámo, co dálo se mu v duši,
když mezi skály prchal z rodné chatky,
než zdá se mi, že rozumím mu též;
vždyť vím, jak pro všecky jsou stesky hluši
tak mnozí lidé, kosa hvizd že sladký
jest upřímný, řeč lidí – pouhá lež.
Ať vrchol krásy v Alpách vidí jedni
a druzí v bouřné hymně oceánu –
já domácí ctít krásky nepřestanu,
mně líce jejich nikdy nezevšední.
Co vyrovná se tvému majestátu,
ty čarokrásná chodbo?! Ať tvé jméno
má původ kdekoli, – je zaslouženo!
Vždy nádhery jsi plna. Tvému šatu
vše sluší stejně: smaragd listů v létě
i nach a topas jejich za jeseně
i zimy úběl; jako krásné ženě
se kořím ti, mé srdce zbožňuje tě.
Jsi krásná v slunci, i když zahaleno
je nebe mračnem, které bouři chystá;
a tím jsem jist, že přes tvoje se jméno
ti musí podivit i anarchista.