MILOSTIVÁ JEDE DO LÁZNÍ.
(1913)
Nadešel den kvílení a nářků,
muk a hrůzy, zděšení a běd –
spaste duši, co se děje, jářku?
Ze základů boří-li se svět?
Město je-li zachváceno morem,
že ten divý poplach vůkol zní?
Ach ne, však cos horšího to skorem:
milostivá jede do lázní...
A to okamžik je zlý a strašný,
jak o soudu posledního dne.
kufryKufry, koše, škatule a brašny
všude, kam jen oko pohledne,
a v té vřavě, která všecky zmámí,
nošeny do předsíně i z ní
další kufry, škatule a krámy –
milostivá jede do lázní...
Milostpán dnes doma neobědvá,
vyštván, chudák, na ulici dnes,
vždyť již od kolika dní tu jedva
měl nač sednout. Hleděl do nebes
ustrnulý – jsou již muži tací,
ustrašení, plaší, nerázní,
kde je křiku, jak při licitaci –
milostivá jede do lázní.
Po obědě zas je chvíli doma,
starostlivě u těch kufrů dlí,
naftalinu vůně povědomá
zamořila pusté obydlí
31
a v té domácnosti prázdné, chudé,
až choť drahá povykročí z ní,
on sám jen s tím naftalinem zbude –
milostivá jede do lázní.
Vůní tou i něhou lásky opit
hlavu sklání volky nevolky,
jme se věrné družce svojí klopit
papírovou měnu z tobolky,
a ty papírky jsou milé, vábné,
v to i zlato milým zvukem zní –
milostivá se stolu je shrábne,
milostivá jede do lázní.
Vůz již čeká – Katy, Máry, Fany,
oddaný a věrný personál
jako divý lítá na vše strany,
snáší kufry, vaky a tak dál.
„Katy, tohle, Máry, tohle –“ zprudka
do toho hlas velitelčin zní,
pobádá a ku pospěchu nutká –
milostivá jede do lázní.
A vše lítá, běhá shora, zdola,
Katy, Fany stačit nemohou,
Máry ještě z okna cosi volá –
celá ulice je na nohou.
Možná, ještě v poslední té chvíli
že se všechno všudy poblázní –
ale ne, vůz k nádraží již pílí:
milostpaní jede do lázní...
32