DUCH PRADĚDŮV.
Ballada strašidelná.
(1908)
Na zámku se slavnost chystá,
aj, to budou divy,
pan hrabě je spiritista
velmi náruživý.
Aj, to bude slavnost velká,
jistě v radost všem,
sama sličná hostitelka
bude mediem.
Do zámku se hosté sjeli
na séanci duchů,
ekypáží zástup skvělý
sjel se v šumném ruchu,
venku dusot koňských kopyt,
samý slavný vjezd,
o barony bys tu klopýt,
co jich tady jest.
Dobře se tu hosté mají,
hrabě není špinka,
stoly jen se prohýbají,
pohár zvučně cinká.
S šampaňským se rýnské bratří,
jak si kdo jen přál –
tenhle couvert jistě za tři
korunky by stál.
Radost všem tu svítí z oka,
svítí vesty bílé...
23
Po šampaňském dáno mokka:
přišla velká chvíle.
Pan hrabě je spiritista
k tomu nějaký,
a svým hostům nyní chystá
pravé zázraky.
Veliký teď nastal úkol,
duchy volat z hrobů...
Zhasnuta jsou světla vůkol,
ticho drahnou dobu.
Společnost již usedla si,
páni vedle dam,
rázem ztichly všecky hlasy
všude, tu i tam.
Jen kýs baron, starý brepta
postavičky malémalé,
sousedce své cosi šeptá –
i on tichne ale.
A v té tmě, jak hosté tady
sedí pospolu,
mýlkou šlapal kadet mladý
nohu u stolu...
Ticho – nikde hlesu ani...
Ještě chvilka malá,
rozechvěná domu paní
mediem se stala.
Do daleka někam hledí
volá – – ticho – – slyš – –
Dočká-li se odpovědi
těch, kdo mrtvi již?
24
Volá divná, cizí slova
do neznámých světů –
volá ducha pradědova:
nechať zjeví se tu...
Všem se dech tu v prsou tají
při té zábavě
a všem hrůzou vyvstávají
vlasy na hlavě.
Hrobů ticho vane sálem...
Praděd v hrobce dříme,
býval kdysi generálem
slavným, jakož víme.
V paměti všech dosud žije
známý jeho rys –
mluvíť o něm historie,
zná ho dějepis.
Byl to slavný vojevůdce,
při tom bohabojný,
zvítězil ve mnohé půtce,
mnohé vyhrál vojny,
na čele měl mnohé jízvy
starý generál –
historie všecko vyzví
a zas poví dál.
Dopřáti mu Pánbůh ráčil
vysokého věku,
k osmdesátce svět páčil
slavenému reku.
Prožil mnoho, to je svato,
hezkých roků pár,
25
sám už prý se styděl za to,
že už je tak stár.
Celý život prožil v poli,
v bitev stálé hrůze
a nepřítel jakýkoli
bával se ho tuze –
na konec pak starý hrabě
požehnaných let
byl už stínem jen a chabě
sotva nohy plet’.
A tak po vítězství mnohém,
slaven v celé zemi,
usmířený s Pánembohem,
ctěn a vážen všemi,
slávou pokryt, na svém loži,
chlouba rodiny,
umřel jednou v bázni boží
Anno Domini...
U velké byl vložen slávě
do rodinné hrobky
ve svém generálském hávě,
v zlatém límci bobky –
zmizel tak pod rakve víkem
ztuhlých tváří rys,
biskup sám nad nebožtíkem
pěl „de profundis“.
A modlitby zněly kněží
i modlitby laiků,
sňali na zámecké věži
do půl žerdi vlajku,
26
ve slávě pohřbili reka –
a čas kráčí dál,
tiše na den soudu čeká
starý generál.
Dál svá kolesa čas valí
a vše vůkol mění,
i truchlící pozůstalí
dávno zveseleni.
(Starý hrabě, jak se říká,
mladých nemá rád,
slýchati prý nebožtíka
časem z kaple lkát...)
Podobizna jeho tmavá
tuto v sále visí:
výrazná to, krásná hlava,
vznešené to rysy.
A v těch čarách kdo se vyzná?
V sále ticho – hleď:
na zdi stará podobizna
pohnula se teď...
Vprostřed zamlklého kola
paní domu znova
chvějícím se hlasem volá
ducha pradědova...
Přijde-li jen starý hrabě
ze své hrobky dnes? –
Zahřímalo v dálce slabě,
stín se dovnitř vnes’...
Zachvěli se hrůzou hosti,
níž svěsili hlavy...
27
V prostřed zmlklé společnosti
stín se zjevil tmavý.
Paní domu hrůzou sama
div neomdlí v ráz,
půda chví se pod nohama –
Pánbůh ochraň nás!
Snem-li to, co vidí hosté?
Jaká chvíle děsná!
ke stropu až roste, roste
mrtvý vzbuzen ze sna.
Z tajuplné mrtvých říše
stín se pozvedá
a kol rozhlíží se tiše
hle, stín praděda...
A ten duch tu mlčky stojí,
mlčky chýlí plece –
však ne v generálském kroji,
v němž byl pohřben přece,
nemá šavle, jež mu kdysi
dána do hrobu –
hle, vždyť má i jiné rysy,
jinou podobu!
Pozbyli tu hosté řeči
v hrůze neobsáhlé,
ale úžas ještě větší
všech se zmocnil náhle,
zděšení se sálem nese,
rty se zachvějí –
pradědův stín v lokajské se
jeví livreji...
28
A ten stín tu drahnou dobu
stojí, hlavu chýlí,
a hlas, mrtvý ten hlas hrobu
tichem sálu pílí,
dutý hlas ten sálem letí,
až krev stydne všem –:
„Ráčila jste poroučeti,
prosím, tady jsem!“
Strašlivá to byla chvilka...
Tu se vzmužil hrabě:
„Zpátky, duchu, to je mýlka,
zpátky!“ vzkřiknul slabě.
V rozčilení slova hledá,
sotva dýchaje:
„Volali jsme pana děda,
a ne lokaje!“
A duch z temnot přivolaný
stojí, hlavu chýle,
tupě hledí na vše strany,
poškrábe se v týle,
před hostitelem se stavě,
k zemi kloní zrak
a dí tiše, zajíkavě:
„Prosím, to je tak:
„Račte vědět,“ ramenoma,
hlavou níž se klaní –
„Excelenc-pán nebyl doma,
jen Excelenc-paní –
ráčila mne volat – – krátce,
jak tu povídám:
29
měl jsem čest v té chvíli stát se
pradědem já sám.“
Hluboce se klonil vůkol
pradědův stín bledý –
nu, byl skončen jeho úkol,
poroučel se tedy.
Poručil se panstvu všemu
a před sborem tím
kolena prý chvěla se mu
mocným pohnutím.
Ukláněl se vzácným paním
hluboko, až k zemi, –
Jejich Milosti, ty za ním
zřely mlčky, němy – –
V sále rozžato je znova,
vše bylo jak snem –
ale ducha pradědova
nezvali již sem.
30