Azorek byl pejsek, jakých málo:
byl u pana císařského rady
v kondici, byl moudrý, statný, mladý –
div-li, že mu v lásce štěstí přálo?
Azorek byl pejsek čisté rasy
skotských ovčáků. A jednou venku
na potulce našel sličnou fenku –
zcela lhostejný jí nebyl asi.
Nádherný měl kožich, v němž si chodil
málem jako císařský pan rada,
jeho pán. Teď pozdravení dada,
samolibě pyšnou hřívou hodil.
Azorek ve fence vzbudil zájem –
pro začátek vždycky je to dosti.
Jak už bývá, něžné zdvořilosti
jali se prokazovat si vzájem.
Na Azorka fenka jen se dívá –
očividně líbí se jí tuze
jeho mravy, postava i chůze,
inteligence a zvláště hříva.
Zamilovaně po svůdném psíčku
hleděla a řekla mu, že zve se
Žolinka, a v roztouženém plese
pozvala jej i k dostaveníčku.
Řekla mu, že bydlí zcela blízko,
tamhle naproti, co je ta vila...
Žolinka... jak líbezná a milá,
milováníhodné, něžné psisko!
Přistoupil na vybídnutí vlídné,
že by častěji se vídat měli,
řekl tedy, že bude tak smělý,
a že navštíví ji koncem týdne.
Pro dnes musil stačit pouze krátký,
vroucí pohled – Žolinka šla s paní,
kteráž velmi přísnou byla na ni,
z procházky šly obě domů zpátky.
Žolinka... to něžné jméno její
Azorkovi nešlo ani z hlavy.
Hned by se byl k vile, nedočkavý,
rozběhl v tu chvíli nejraději.
Našel milou podle svého gusta,
a k ní zaplála v něm láska prudká,
kteráž k různým hloupostem jej nutká,
což u pejsků přihází se zhusta.
Ale právě teď, kdy počal chápat,
jak ta nová známost bude hezká,
paní jeho pána měla dneska
osudný a pošetilý nápad.
Azorkovi všechno se tím hatí,
pohroma mu z toho vzešla velká:
velectěná jeho velitelka
toho dne jej dala ostříhati.
Azorkovi dech se při tom úží:
muž, na něhož vznesen byl ten úkol,
neohlížeje se na nic vůkol,
ostříhal jej až na samu kůži.
Všechno, všechno Azorkovi vzato,
tentam pěkný kožich jeho drahý, –
Azorek si připadal jak nahý,
že sám před sebou se styděl za to.
Ostříhán byl dohola a cele,
jen pro pouhé klepy, že prý nosí
blechy v kožiše a kdesi cosi –
vypadal spíš, jak růžové sele.
Byl dřív jako rukávník, až milo
pohledět naň, proto též se líbil
Žolince... však teď, ach, osud zlý byl,
Azorkovi věru stydno bylo.
Konec románku je zcela všední:
bylo po lásce a bylo po všem,
v trudu poznával, že takto ovšem
nemohl by objevit se před Ní...
Spatřil potom Žolinku, šel za ní,
ale nepochodil, k ní se hláse.
„Jste mi nějak povědomý, zdá se,“
řekla jen, „však nevzpomenu ani.
Počkejte... mně vzpomínka se klube,
že jste jednou, drzý neskonale
slíbil přijít, nepřišel jste ale,
což je negalantní, sprosté, hrubé.
Dneska máme situaci novou,
tehdy mnila jsem, že hlavu ztratím –
však, můj pane, od té chvíle zatím
stala jsem se paní Sultánovou...
Ostatně, co s vámi mluvit budu!
Tamhle Sultán!“ – A již k němu letí,
vpadajíc mu přímo do objetí –
měla-li pak v sobě kousek studu!
Podíval se za nevěrnou psinou,
těžký žal jej dlouho tajně hubil, –
až kdy zas trochu podoben psu byl,
moudře šel a namluvil si jinou.