Jako známou svou a milou tovaryšku,
Navštívil kdys Bočan kmotru Lišku.
Sotva vcházý, zdvořile jej přivítá,
Objímá a prutem omítá;
A že bylo ráno, prosý, by pan Žabojídek
Ráčil u ní zůstat na obídek.
Častujíc pak Čápa na želíři,
Staví předeň na talíři
Jakous židkou břížďalu,
Které však, že chutná, dává pochvalu.
Lačný host
Dlouhatým svým zobem ďube dost;
Ale čiň co čiň, y ač se hmoždí mnoho,
Nic mu nelze uloviti z toho:
Zatím Vašnostpaní ani nešepce,
Až vše vychlebce.
Žert ten zakousne, a po laskavém objetí,
Poděkovav za čest, Bočan odletí.
Málo potom potká Lišku.
K obědu zve milou tovaryšku.
Mile ráda! praví paní Rusá:
Neboť liška ráda klusá,
Kde se milí věrní přátelí
Častujíc se, veselí.
Určitá jak přijde hodina,
Běží chutně, kde jí čeká hostina;
Chválí hospodáře,
Těší se, že zdráv a veselé je tváře,
A již navětřuje,
Strojný oběd že se připravuje:
Dobrou zvlášť má chuť, a jak se nacházý,
Na té jakživo prej Lišce nescházý.
Čáp v tom před tou dvořankou
Staví záhrdlitou báni s sekankou.
Sám pak šibal napřed do uzoučké šíje
Strčí zob svůj dlouhý, až jej v báni skryje.
Liška nemohouc tam s krátkou svou a hrubou
Vlezti hubou,
Skáče vůkol, točí se a líže
Výš y níže;
Než vše darmo; když to její huby míjí,
Zatím Dluhozob vše vyloví a vyjí.
Tak jak ctila Liška Čápa ondeno,
Nyní jí to slušně vynahrazeno.
Pročež ocas svinuvši a posvěsyvši uší
S hanbou domů kluší.
Na to Bočan: Umí žertovati krajanka;
Což je lepší: Rosol čili Sekanka?