Byl zvědavostí lidskou doprovázen
od rána často pozdě do noci,
říkali o něm, že je tichý blázen,
prý nebylo mu žádné pomoci.
Byl mírný, tichý, hodný jako kuře,
měl duši krotkou, snivě dumavou,
a tenkrát jen se zlobil, brvy chmuře,
když lítaly mu vtipy nad hlavou.
Jsou lidé zlí a vtipy mají špatné
a někdy se mu smáli do očí –
on, tichý blázen, tiše rty jen zatne
a zlostně hlavou po nich otočí.
Však jindy se jen tiše před se díval,
to hallucinace měl, neblahý.
V sobotu večer z Prahy přijíždíval,
v pondělí ráno jezdil do Prahy.
Neklidně ráno v neděli se vzbouzel,
vždy v tento den s ním bylo velmi zle,
tu propadal již moci divných kouzel
a různé věci skládal do uzle.
V neděli ráno vždy jej schvátil nával
tichého šílenství. Byl hluch a něm,
své ženy, vlastních dětí nepoznával, –
hallucinace ozvaly se v něm.
V takové chvíli dosnídav jen zřídka,
vyběhl z domu, běžel dál a dál,
šel dolů k řece, vykasal si lýtka
a do večera na kameně stál.
A stál, a vodu rozsekával prutem –
nic, pořád nic. A přišla celá ves
a „berou?“ ptali se. On v hoři krutém
od udice ni zraku nepovznes’.
A přišli muži, ženy, děti, starci,
z villegiatury všichni Pražáci.
A „berou?“ ptali se. Na venku arci,
co Pražan jiného má na práci?
A berou-li, se vyptávali pořád.
Jen v duchu klnul těmhle nectnostem,
proč ryby neberou... Ach, je to zlořád!
A dál udici spouštěl pod mostem.
Kol něho mohla pobořit se země –
nevěděl o tom. Stával nehnutě
uprostřed řeky, a pak večer němě
se sebral a šel domů na kutě.
A každé pondělí svých známých šiku
se potom rozpovídal o štěstí,
že včera chytil takhle velkou štiku,
že nemohl jí ani unésti.
Prý s jásotem byl domů doprovázen,
a žena, děti, ty prý hleděly!
Říkají o něm, že je tichý blázen, –
na štěstí blázní jenom v neděli.
Má fixní ideu, že chytá ryby,
a pevně tomu věří, bláhový,
že jednou, proč ne?, možná, bezpochyby,
nějakou mršku přece uloví.