Jest k nepoznání dnes ten starý dům,
jenž u silnice stojí, zájezdní
kdys hospoda, dnes asyl tichoučký
tří starých, věrných duší na výminku.
Jsou tiché chodby, tiché schodiště
a tichý velký sál, jenž před lety
byl ochotnické Musy kolbištěm
a potleskem se často rozléhal
a smíchem upřímným. Je tichá síň
tam při zemi, kde druhdy vesská mláď
při dočesné aneb o posvícení
v rej bezuzdný se ráda pouštěla
při klarinetu tence vřískavém
a base bručivé, kde zapředen
tak mnohý román lásky vesnické,
jenž dokončen pak venku v záři hvězd.
Teď starouškové dva dům hlídají
a věrná služka, siví holubi,
zde poustevničí, za dnem splývá den
a každým hlavy kloní se víc k zemi...
Dnes zvlášť jest k nepoznání starý dům.
Tlum dětí bouřil v chodbách ještě včera,
zněl jejich smích i hovor veselý,
hry s obloučkem a míčem v pestrý terč,
dnes všecko prázdno, děti odjely
zas do města, neb prázdnin minul čas.
A v souzvuk s domu přísnou samotou
zní v akaciích starých u vchodu
kvil dlouhý větru, v okna bije déšť,
kraj zamlžen a v bláto rozjeta
se stápí silnice. Na velkém sále
sám u okna dlím mezi veteší
knih, starých časopisů, které zde
syn, student, nechal kdys. Zřím oknem v dál
a každou chvíli zdá se mi, že zní
na chodbě kroky... Přelud, vítr jen
to rámy třese, kvílí v komíně.
A v mlze vidím líčka dětí svých,
jež bouřily tu včera vesele,
a teskno jest mi... Zase vichru ráz
a před okny mi lítá svadlé listí,
a točí, zmítá se jak v orgii,
v níž léto zmírá s celou slávou svou
a v níž se rodí zima truchlivá.
Ó dlouhý, pustý den! Ó smutné šero!
Jak srdce bez lásky je tichý dům!