TICHÝ DŮM.

Jaroslav Vrchlický

TICHÝ DŮM. (SVÝM HOSTITELŮM V LÉTĚ 1895.)
Jest k nepoznání dnes ten starý dům, jenž u silnice stojí, zájezdní kdys hospoda, dnes asyl tichoučký tří starých, věrných duší na výminku. Jsou tiché chodby, tiché schodiště a tichý velký sál, jenž před lety byl ochotnické Musy kolbištěm a potleskem se často rozléhal a smíchem upřímným. Je tichá síň tam při zemi, kde druhdy vesská mláď při dočesné aneb o posvícení v rej bezuzdný se ráda pouštěla při klarinetu tence vřískavém a base bručivé, kde zapředen tak mnohý román lásky vesnické, jenž dokončen pak venku v záři hvězd. 100 Teď starouškové dva dům hlídají a věrná služka, siví holubi, zde poustevničí, za dnem splývá den a každým hlavy kloní se víc k zemi... Dnes zvlášť jest k nepoznání starý dům. Tlum dětí bouřil v chodbách ještě včera, zněl jejich smích i hovor veselý, hry s obloučkem a míčem v pestrý terč, dnes všecko prázdno, děti odjely zas do městaměsta, neb prázdnin minul čas. A v souzvuk s domu přísnou samotou zní v akaciích starých u vchodu kvil dlouhý větru, v okna bije déšť, kraj zamlžen a v bláto rozjeta se stápí silnice. Na velkém sále sám u okna dlím mezi veteší knih, starých časopisů, které zde syn, student, nechal kdys. Zřím oknem v dál a každou chvíli zdá se mi, že zní na chodbě kroky... Přelud, vítr jen to rámy třese, kvílí v komíně. A v mlze vidím líčka dětí svých, jež bouřily tu včera vesele, a teskno jest mi... Zase vichru ráz a před okny mi lítá svadlé listí, a točí, zmítá se jak v orgii, 101 v níž léto zmírá s celou slávou svou a v níž se rodí zima truchlivá. Ó dlouhý, pustý den! Ó smutné šero! Jak srdce bez lásky je tichý dům! 102