MY NESMÍME BÝT DLOUHO ŠTASTNI!

Jaroslav Vrchlický

MY NESMÍME BÝT DLOUHO ŠTASTNI!
Jak z mračen když se dere zlatý svit a kouzlí světla lesklé prsteny na osení a rosný na pažit, kde stojí květy jitrem zperleny; však brzy shasne ukryt docela zlou, závistivou nových mračen třásní, nám láska kyne s tváří anděla – však nesmíme být dlouho šťastni! Jen okusiti sladký ráje plod, a zase přísný osud velí: Dál! On lístek růže, trnu celý hrot nám v smutný úděl do života dal. Jen první sloky můžeme vždy číst v té nekonečné lásky naší básni, chcem dále číst, zpět obrací se list – my nesmíme být dlouho šťastni! 147 Tak nové vždycky muky Tantala nám pomluva a závist uchystá, že láska, která sotva zaplála, jak laň se jimi uštve do čista; až bol, jenž v srdcích našich starý host, se začne cenit hladovou svou dásní; kde k návratu a kde je k spáse most? – My nesmíme být dlouho šťastni! 148