Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA.

Jaroslav Vrchlický

Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA.
I.
KDY ŽE?

Kdy že budeš hotov s všemi tóny na strhaných strunách tvého srdce, které kvílí, kvílí ustavičně? Známe je už všecky po paměti, ustaň přec již! A já odpovídám: Neznáte jich, jako já jich neznám. Vizte v slunce záři deštnou krůpěj, každou chvíli jak se v barvě mění, nejen v barvě, ale i v svém tvaru. Byla slza, v které duha hrála, teď je kapka s matným leskem perly, 168 slunce zajde – bude tmy jen okem v tmu se dívající pouze hlubší, vždycky táž a vždycky zase jiná. Tak mi nechte i mou smutnou píseň, času bude dost, až slunce zajde, až tmy okem já se budu dívat v hlubší temno, v němž je Smrt i Žití. 169
II.
VŠECKO.

Všecko máme v posled ve své ruce, jenom chtíti, jen se umět těšit! Staré ihned zacelí se rány, srdce buší, naděj – skřivan zpívá. Jen v čas pravý najít pravé slovo, jen je říci, jen je vyslechnouti! a vše dobré bude, jako bylo. Ale kdo chce? Kdo se umí těšit? Kdo to pravé slovo v čas vždy najde? A kdo dovede je vyslechnouti? Ke všemu vždy třeba dvou je srdcí. Jedno mluví – druhé neposlouchá, jedno slyší – druhé jak hrob němé, a přec všecko máme v svojí ruce. Znáš přec chmurný verš ten Baudelairův? Anděl nevěrci sáh pěstí v kštice. 170 Chceš být spasen? – A on pravil: Nechci! Zde to vězí. Chtíti, to je všecko. Chtěj, a bude zářit slunce tobě, zpívat láska i jásati rozkoš, ale dva vždy jedno musí chtíti! Nechce jeden, vše se ve tmy halí, všady noc a ty v ní smutný poutník. Anděl třese kšticí tvou. – Zda slyšíš? Všecko máme v posled v svojí ruce! 171
III.
PŘIROVNÁNÍ.

Jako do černé a chladné hlíny vložíš zrno v samotu a ticho, odejdeš – a vítr letí polem, přijde tma, sníh padá a zem studí, ale zrno zdánlivě jen dřímá, brzy vzklíčí, pučí, raší divě, strhne obal hlíny a je stonkem, roste, sílí, stonek hoří květem, a květ plody slibuje už příští: Takto musíš pochovat své srdce, vložiti je jako těžké zrno, zahrabat je v samotu a ticho, odejít a nechat řádit větry, výsměch lidí, záští, pohrdání, studit hlínu, lhostejnost a faleš, padat sněhy, urážky a zlobu. 172 Však věř, brzy začne to v tvém srdci klíčit, rašit, pučet, zelenat se, brzy ono protrhne též hlínu, písně magickým se zaskví květem, písně, která plod i květ jest v jednom. Mlčky proto zahrabej své srdce! 173
IV.
FINALE.

Za svým stolem sedím sám. Vítr z venku burácí, ať se vzteká, láme snět, svět jsem já tu pro sebe! Lampy svit a v kamnech zář mluví řečí tajemnou, jakby znaly, co to jest: myslit, pracovat a žít! Nosit v srdci lásky taj, pohrdati všedností, ve své duši lidstva cíl, jiným vše – nic pro sebe. V knihách věštců lidstva květ, v stopách velkých duchů jít, s láskou žíti v konec dnů, světem býti pro sebe! 174