JARU.

Jaroslav Vrchlický

JARU.
Jdeš jako oblaků míhavý stín, a vod se čeří již zpěněný klín. Jdeš jako oblohou volavek let, jehnědou stříbří se zahnědlá snět. Jdeš jako vzpomínka, jdeš jako sen, přes hroby, kolébky, v noc jdeš i den. Tady se zastavíš, květ hodíš tam, v ruinách výskneš si, směješ se tmám. Těší se na tebe ve skalách pták, sněženka za tebou vlhký má zrak. V rákosí šumí to, tvůj let kde tih, tak jako polibky, šepot a smích. Smím-li jen doufat, než přeletíš stráň, nebude docela prázdná tvá dlaň? Smím-li se těšit na jediný svit? Vždyť samo víš nejlíp, co je to žít! 16