STARÝ ROMÁN.

Jaroslav Vrchlický

STARÝ ROMÁN.
Ten román dvacátého roku se vrací zase, v stejném bolu, se stejnou, sladkou slzou v oku čtem novou jeho kapitolu. Je týž to tváře snivý oval, i ňader poupě pod korsetem, týž snů svět, jejž jsi druhdy snoval, s týmž roztouženým sprahlým retem. Tak vše to hraje, jak bys skřínku si natáh s dávnou melodií, a měl juž slabou upomínku na štěstí, které duši zpíjí. A poslouchal, jak skřínka hraje, jak v stejném taktu zvoní, cinká; ten trilek ptačí, střemcha máje, to vše je milá upomínka. 38 Však nevíš, vzdech se z ňader tlačí, žár v hrudi větší byl, jas v oku, bylť přec jen svěžejší a sladší ten román dvacátého roku! 39