PŘÍRODĚ.

PŘÍRODĚ. (JOSEFU THOMAYEROVI.)
Po dlouhé době jednou zase jsem přímo hled v tvůj obličej. Plál ve obvyklé svojí kráse, byl svěžest, lesk a ruch a rej; já cítil, kterak dotýká se tvých spánků jaro, čaroděj. Já s tebou zaplanout chtěl znova, zas šťastný jako děcko snít, já hledal v píseň zvuk i slova, jak všemohoucí chtěl to cit; však chyba v počtu – u hřbitova že musilo to právě být! Hned lží mi byla záře zlatá, jež šlehala až v rakví kout, 156 já začal vážit: Zisk a ztráta, kde jeden volný, tisíc pout; tvá veliká lež nestydatá, těch přechodů a proměn proud! Že já v tom nic, mne nezaleklo, u tebe všemu zvykne se; co v mukách staletím se vleklo, dál klíčí v tobě – v pralese. Tys klidna – člověk pouze peklo si v nitru z něho odnese. Tvá lhostejnost a necitelnost mi otrávila všecko v ráz, já ptal se: Co jest nesmrtelnost? Tvůj mech to ví, tvé třtiny klas. Co platna vůle má i dělnost, bych před tebou se znova třás’? Na chvíli koketuješ s náma, cos duchu díš, cos tělu dáš, a zjevů pestré panorama kejklířem před zrak rozkládáš, než v příšerné se shroutí drama, jež v katastrofu zapřádáš. 157 Tvůj lesk a smích, tvůj zpěv a ševel byl průhlednou mi maskou jen; já viděl plíseň, rmut a plevel a slyšel nářek, pláč a sten. Ó nežádej víc, ani nevel, bych tebou moh’ být okouzlen! Jdeš cestou, jíž můj rozum nezná, jdeš cynicky za cílem svým, a pýří květů jak tříšť hvězdná ti nových tvarů kukla, vím; já nad propastí skloněn bezdna jen vidím prázdnotu a dým. A ty mne lepším nepoučíš, ať kveteš jako před lety, ať záříš, hlučíš, zvučíš, pučíš, sterými vnadíc zálety, ba ani mír mi nezaručíš v svém klínu v zemi pod květy. Ó krásné báje, mládí zkazky, kde je ten štěstí ideal? Ti strhnout tisíceré masky, by Boha pohled v tvář nám plál? Tě poznati a bez otázky se bráti věčnem dál a dál? 158 Jsme střízlivější pokolení, jsme soci dva – to víme dnes, co nám tvých živlů burácení, co jarní, nevinný tvůj ples? Čím filomely zní nám pění, co kvetoucí nám praví vřes? Tys věčná Isis! Ve tisíci nám tající se závojích, tu koketujíc s večernicí, tam skryta v dívčích ňader sníh. Co zbývá? S chladnou dál jít lící, svůj nech si život, – nám náš smích. 159