AKVAREL.

Jaroslav Vrchlický

AKVAREL.
V řadách oken slunce hoří, topasy v ně samé tká, druhý břeh ve stínů moři splývá, z nich se luna noří jako vzdušná baletka. Ještě stojí v zákulisí, čeká, taktovku až chmur noc jí kyne, načež rysy vzplanouc živějšími vmísí v hvězdný rej se na azur. Chvíle přechodu a dumy! Bez pohnutí stojí strom – – z dálky město hlomoz tlumí, řeka jako ze sna šumí, cos jak mír vlá v mžiku tom. 164 Ale je to chvilka pouze, ve svítilen požáru než vzplá řeka v steré prouze, v stíny než se vnoří dlouze světla z oken, kočárů Vv masku chmur se měsíc skryje, jakby mřít chtěl o závod se sluncem, jež vodu pije, nebe, země feerie, než svůj začne chorovod. 165