SYMFONIE LETNÍHO DNE.

SYMFONIE LETNÍHO DNE.
To byl letní den! Jitro jako sen, stráně, hvozdy, chata, samá pára zlatá, vše volalo ven! Kolem ptačí ples, a my vešli v les, z modré jeho tůně jaký chlad a vůně dál až do nebes! Slunce zlatý žeh stál na cestách všech, nahé, strmé skály lačným rtem jej ssály, s ostružinou mech. 45 Květ však se ho bál, schoulil se a spal, vedrem tím se nudil, až jej náhle zbudil hrom ohlasem skal. Hrom a blesků svit! Kam se, drahá, skrýt? Ve vichřici hluků, ve orgii zvuků, kde najdeme skryt? Chví se kmen a list, rachot, hukot, svist, země v prachu plášti! Duní vše a praští z doupat, slují, hnízd. Démonů sbor snad boří mračen hrad, stem klikatých ramen v okna vrh mu plamen, hřmí do jeho vrat? V rumy hrad juž kles, ohlasem zní les, 46 v hajného my chýši tulíme se tiší, v srdcích žár a ples. Kol nás blesků řež, polibků však též stejně tolik prší, až to v zracích srší, líbat, líbat spěš! Jak sta hřebců cval bouř juž prchla v dál, temně hučí z dálky, ryk vzdálené války hasne v klíně skal. Vyjdem, v zeleni strom i osení, sta brillantů v luhu s květy splítá duhu v jednom záření! V perlách hoří stráň. Vedle skráně skráň, jdeme lesem, polem, jaká svěžest kolem! K zdroji pít jde laň. 47 Ruku v ruce jdem, život je nám snem, jdeme v tichém plesu; již se kouří z lesů, cítíš, voní zem? Mračno, tmavá zeď, padá níž, ó hleď! v azurovém moři velké hvězdy hoří – Svatvečer je teď! Krásný letní den prch nám jako sen, s nocí, písní splývá, kterou slavík zpívá, již lká vlny sten. Jestli vše to snad bude se nám zdát, jak den v noci stinné hudbou teprv splyne! – Rychle, pojďme spat! 48