STARÝ ŽEBRÁK.

STARÝ ŽEBRÁK.
Jde stále se mnou, vím to, vím, jak věrný stín jej všady zřím, mám soucit s ním, však pomoci mu mohu málo, byť mne to třeba život stálo. Dost málo chce, je spokojen, lze snadno ztišit jeho sten, ať noc či den; však i to málo nelze dáti, a to mne jistě jednou schvátí. Chce úsměv, který okem blysk, chce vlídný pohled, ruky stisk mu velký zisk, chce, nad tím snad by štěstím zhynul, by kdos jej k srdci vinul. 140 Je tichý, není dotěrný; však v bolu svém, jenž nezměrný, je příšerný; jak výčitka tu stojí němá, že stále, co chce, posud nemá. Ó, hádanko, jež se mnou jdeš, zda v hrobě klidu nalezneš? – Až ty, já též! mdlým šeptá rtem a jeho oko zří v duši moji přehluboko. A umlkám, neb znám ten hlas, to on, vždy v písních mých se třás, jej slyším zas. Ten žebrák – slza zrak mi rosí – mé srdce, o lásku jež prosí. 141