STARÝ ŽEBRÁK.
Jde stále se mnou, vím to, vím,
jak věrný stín jej všady zřím,
mám soucit s ním,
však pomoci mu mohu málo,
byť mne to třeba život stálo.
Dost málo chce, je spokojen,
lze snadno ztišit jeho sten,
ať noc či den;
však i to málo nelze dáti,
a to mne jistě jednou schvátí.
Chce úsměv, který okem blysk,
chce vlídný pohled, ruky stisk
mu velký zisk,
chce, nad tím snad by štěstím zhynul,
by kdos jej k srdci vinul.
140
Je tichý, není dotěrný;
však v bolu svém, jenž nezměrný,
je příšerný;
jak výčitka tu stojí němá,
že stále, co chce, posud nemá.
Ó, hádanko, jež se mnou jdeš,
zda v hrobě klidu nalezneš?
– Až ty, já též!
mdlým šeptá rtem a jeho oko
zří v duši moji přehluboko.
A umlkám, neb znám ten hlas,
to on, vždy v písních mých se třás,
jej slyším zas.
Ten žebrák – slza zrak mi rosí –
mé srdce, o lásku jež prosí.
141