Kniha sudiček (1895)

1875-1895, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
KNIHA SUDIČEK.
[1] JAROSLAV VRCHLICKÝ
KNIHA SUDIČEK
BÁSNĚ (1875 – 1895)
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1895 [3]
PROLOG.
[5] Tři Parky předou niť našeho žití, než v hlubinu se věčného nic zřítí. Kdys viděl jsem je v koutě snů svých kdesi; ta v sadě, u cest druhá, mezi lesy se třetí kryla; všecky velké stejně niť žití vedly prsty čarodějně, již první začla a přeťala třetí. Na luhu první. Samé nahé děti kol tančily ve květů pestrých třísni, vše bylo úsměvem, vše bylo písní a ona sama jako Vesna mladá po shonu tom se ohlížela ráda, přes bílá ňadra zlatý vlas jí splýval, víc odhaloval vděků, nežli skrýval. Jí v útlých prstech zlatá niť se chvěla, z tmy tryskla náhle, zda z jejího čela či z hloubky jejích očí – těžko říci. Vše bylo hravé, smavé, doufající, [7] vše svítilo, se lesklo v ranní rose; ty víš to, žežhulko, ty víš to, kose, ty mechu, víš to, netřesku v skal boku, ty šídlo v letu a ty srno v skoku! Tu s plesem, který úcta v bázeň ladí, já zbožně vzdychnul: „Zdrávo buď, ó Mládí!“ U prašné cesty dlela Parka druhá. Mdlou nohu schvátila jí cesta tuhá, ve tváři posud jará plála síla, jak velká Ceres, matka žití byla, u prsů viselo jí dítě, pilo; zrak těkal v dálku, zda by objevilo se kdesi křoví aspoň s trochou stínu. Hrsť plodů zvolna hnila v jejím klínu, niť šedá přes její se táhla vlasy, jež zlaté dosud znaly lepší časy; však v oku odvaha se leskla lvice, sval tuhý byl a žárem snědé líce mi dělo: Šťastný, kdekdo zde v boj se řítí, a já jsem pravil: „Budiž zdrávo, Žití!“ Ve tmavém hvozdě, ve vlhkých skal kruhu jsem viděl třetí. V matném rudém pruhu ve houšti slunce zvolna umíralo a krve sedlinou se býti zdálo. 8 vlkVlk v dáli vyl a sova houkla v hloubi, roj bludiček se zvedl v temném doubí a mezi nimi, fantom víc než žena, ta třetí týčila se vyděšená, cár hnáty kryl a v oku světlo haslo, jak bludička se na močále třáslo, niť v prstech kostnatých juž tiše stála, jak luny paprsk sinavý mdle hrála a znikala kdes v noci jejích očí. Vlas, šedý popel, na bedra se točí a třikrát zdrhnut ji jak zmije škrtí. Já neřek’ nic, já poznal tě, ó Smrti! 9
I.
KLOTHO.
Já zbožně vzdychnul: Zdrávo buď, ó Mládí!
[11] JARNÍ MELODIE.
(1889–1894.)
[13]
MLÁDÍ.
Z fijalek modrých zraků, jež prosebně zří z trávy, z plujících, bílých mraků, táhnoucích do dálavy; Zz vrb pučícího proutí a z konvalinek, bezu, z vln, jejichž val se hroutí v démantů tříšti s jezu; Zeze vzduchu, kde pták zpívá, kde první motýl těká; ze stráně, která snivá na kukačky ples čeká. Ba i z tvé vlastní hrudi, kde podzimek juž řádí, se s písní štěstí budí a volá tě – tvé mládí. [15]
JARU.
Jdeš jako oblaků míhavý stín, a vod se čeří již zpěněný klín. Jdeš jako oblohou volavek let, jehnědou stříbří se zahnědlá snět. Jdeš jako vzpomínka, jdeš jako sen, přes hroby, kolébky, v noc jdeš i den. Tady se zastavíš, květ hodíš tam, v ruinách výskneš si, směješ se tmám. Těší se na tebe ve skalách pták, sněženka za tebou vlhký má zrak. V rákosí šumí to, tvůj let kde tih, tak jako polibky, šepot a smích. Smím-li jen doufat, než přeletíš stráň, nebude docela prázdná tvá dlaň? Smím-li se těšit na jediný svit? Vždyť samo víš nejlíp, co je to žít! 16
JABLOŇOVÉ KVĚTY.
Viz, jak padají květy s jabloně tak měkce, tak tiše, tak snivě, jak sněhu jest jich po celém záhoně, po stezkách, na plotech i nivě! A padají ve ptačím prozpěvu tak měkce, tak sladce, tak tiše, při vánku teplého tichém záchvěvu svit slunce v nich zlatem si píše: Mé touhy, myšlénky, tichý snů mých svět, čím planu a chvím se v snách, v tuše; mně jest jak též by, jabloňový květ, v ně skanouti měla má duše! 17
PANTOUM JARNÍ.
Ó, nech mne doufat v jaro zas! HleďHleď, modrem nebes letí čáp, již pažit pln je sedmikras, bez ledu pout se směje slap. Hleď, modrem nebes letí čáp, mým srdcem tichý táhne ples, bez ledu pout se směje slap, kdo na svadlý by myslil vřes? Mým srdcem tichý táhne ples, mne jímá divně květ a list, kdo na svadlý by myslil vřes? Lze v novém listí naděj číst. Mne jímá divně květ i list, i kdybych nechtěl, musím žít! Lze v novém listí naděj číst, když piji oddech, mír a klid! 18 I kdybych nechtěl, musím žít, mně přec by líto bylo jen, když piji oddech, mír a klid, by přelud bylo vše a sen. Mně přec by bylo líto jen těch růží, toho jasmínu, by přelud bylo vše a sen, chci užít jich, byť vteřinu! Těch růží, toho jasmínu i vzduchu, který ples a jas, chci užít jich, byť vteřinu – Ó, nech mne doufat v jaro zas! 19
CESTOU.
Já vržen v kolotavou zjevů pestrou směs, kde zítra budu, nevím, jen tuším, kde jsem dnes; jen chytám obrazy a dojmy v duši, řadou jež jako vrstvy tiše se k sobě zvolna kladou. Co mohu, sním, co chci, to všecko je mi dým. Jdu zakletou jak bájí a poslouchám, jen rým kdes ukryt stále zvoní, tu směje se, tam láká, má odstíny všech barev s melodií ptáka. Jdu jako ve snu stále přírody velebou, kus matky země dole, kus nebe nad sebou, když potkám druha, dobře, a nepotkám-li, lépe, mně stačí zvon kdes v dáli či mlýn, jenž v olších klepe... 20
NOČNÍ TICHO.
Jest jiné nežli ticho denní. To krátké jest jen příměří, v němž čekáš v každém okamžení, že na buben zas udeří v boj nový, nové spory, hádky; toť doušek sladký, ale krátký, kdo pije, sám v ně nevěří. Však ticho noční, to je hudba, jež splývá dlouhá s hvězdných sfer, v něm pásku na zrak váže sudba, než jas víc praví jeho šer; to hloubky dno je, pochopení, milenců dlouhé políbení, toť duše pravý svatvečer. 21
JÁ MOTÝLŮ JSEM VIDĚL PĚT...
Já motýlů jsem viděl pět, motýlů bílých jako sníh, a jejich vír a hon a let nad stříbrnou se vodou mih. Motýlů bílých jako sníh se odlesk vznášel, chvěl a třástřás, nad stříbrnou se vodou mih a vesla tepem náhle zhas. Odlesk se mihnul, chvěl a třás v mé duši lehký, průzračný, a vesla tepem náhle zhas.zhas, jak přelud byl by oblačný. V mé duši lehký, průzračný tvůj obraz, drahá, se to chvěl, jak přelud byl by oblačnýoblačný, on v temno kmit a v svit se tměl. 22 Tvůj obraz, drahá, se to chvěl, kdo kouzlu tomu odolá? Jak v temno kmit a v svit se tměl, víš, co to létlo do kola? Kdo kouzlu tomu odolá? Smích, Štěstí, Radost, Naděj, Ples! Víš, co to létlo do kola? Ó, my jsme pluli do nebes! Smích, Štěstí, Radost, Naděj, Ples, to mladosti, to krásy květ. Ó, my jsme pluli do nebes... Já motýlů jsem viděl pět. 23
MELODIE.
Ten tichý večer letní mou duši v sítě chyt, že řek bych: Parko, přetni v ráz mého žití nit, květ dvojí na jednom stvolu, ať radost splyne v bolu a v hudbu spolu i myšlénka a cit. Tak zajít a tak zmizet, jak vůně, ton a dech a vrchovatě sklízet, cos tušil v zlatých snech, kdes kosem v houštině výsknout, červánkem rosou pak blýsknout, u vesmír trysknout, a dál žít v atómech! 24
PÍSEŇ V HORÁCH.
Bystřiny se valí s hor. Srdce! necítíš, jak vzdor, starý vzdor ti v ňadrech pučí, s bystřicemi v závod hlučí, propastem nechť do náručí skácí tě jak meteor? Nad bystřinou v mraku pták s písní vzletěl do oblak. Srdce! nechceš vzhůru za ním, k oněm sosnám, k oněm stráním, s jásáním a požehnáním střásti všechen prach i tlak? Dolů teď, zas nahoru, v nekonečném prostoru mezi ptáky, mezi zdroji, v stálém znoji, v stálém boji, 25 váháš, tluk tvůj žasem stojí dvojích citů ve sporu. Bystřiny se valí s hor, v srdci bouří starý vzdor, s výše zvoní ptáka zpěvy, v srdci tají, žehnou hněvy. Než taj žití se ti zjeví, znikneš jako meteor! 26
CESTOU LESEM.
Kolik ještě cestou v mechu vyklíčí mi toužných vzdechů? Kolik, jako nyní mohu, natrhám si dumek s hlohu? Kolik snů, co touhy vzklíčí v podléštce a v petrklíči? Myšlének co v duši skane s klenby sosen zadumané? S bílých květů akacie co se lásky v duši vlije? Polo v strachu, polo v tuše jako třtina chví se duše. Jaro dnes – do příští zimy na to vše kdo odpoví mi? 27 Marně ptám se v dáli, v blízku, v trávě, květu, na skaliskuskalisku. Srdce pochyb tůni měří, vůní květ se v trávě čeří. Sosna kývá zádumčivá... Duše, buď jak pták – ten zpívá! 28
ROMÁN Z PÍSNÍ.
(1880–1890.)
[29]
ÚVODEM.
Mou duší láska často táhla, však nezasáhla do hlubin; spíš přechodů to změna náhlá, tu polosvětlo, polostín; když přišla však ta velká, pravá, ve snění hravá, však bouř dravá, měl v srdci jsem tříšť zřícenin. Co zbylo z oblaků hry luzné, tu paprsků změť zářící, ty akkordy, ty zvuky různé, těch polostínů směsici jsem sebral a zde vám je dávám ku srdcím jedněm, druhým k hlavám ve prostých písní kytici. [31]
OUVERTURA.
Ta stará komedie Máje začíná: Kvítí, písně, jas! Jak vždy výborně sehraná je a podmaní sta duší zas. Však zrovna to s ní jako s láskou, to známá hra a stará lež, hruď bolem zryta, čelo vráskou – Co platno? Přijde – Podlehneš! 32
NA KNIHU PÍSNÍ.
List po listu bez lásky v knihu žití psán je smutná píseň bez flétnisty, líp věru, kdyby hned byl roztrhán, neb raděj kdyby zůstal čistý. List po listu však s láskou v knihu žití psán a nechť i všady ne, jen místy, benátským zlatem budiž lemován a v rozích amethysty. 33
PŘEMÍTÁM...
Přemítám, přemítám, že tak v dlouhé žití pouti, kde mám bídně zahynouti, obejmouti nelze všecko štěstí nám. Nelze trhat všecko kvítí, nelze ze všech zdrojů píti, nelze každé děvče míti, nelze, nelze šťastným býti, jak by přál si člověk sám. Přemítám, přemítám, jak lze v těžké žití pouti, kde mám bídně zahynouti, obeplouti úskalí, jež hrozí nám? 34 Aspoň jednu růži zvednu, číši, již mám, piji ke dnu, za dívkou se poohlednu, když ne všecky, aspoň jednu zulíbám, ach, zulíbám! Možná, že se klamu sám, neměl bych přec v žití pouti chtíti všecko obejmouti, třeba při tom zahynouti? Přemítám, přemítám... 35
PÍSEŇ.
Pomalu se proklubává ze skořápky svojí pták, rychle s písní v let se dává, unikaje do oblak! Pomalu to v stromech raší, než se Vesna skloní k nim, rychle se však dolů snáší motýl s včelou k rozkvětlým. Pomalu jen srdce tuší lásky sen, květ v poupěti, rychle hřmí pak, rychle buší polibku vstříc, objetí! Proto dlouho nechť zří všude tvoje srdce poušť a chlad, jednou z rána přes noc bude v zářícím vše květu stát. 36
TYS PŘIŠLA!
Jak motýl, který do oken v březnovém slunci zabloudí, let jehož vzdušný jako sen jen úsměv na rty vyloudí; Tys přišla, úsměv na líci, do jizby, kde snil samotář, tvůj rozhrál smích se perlící a vůně s ním a lesk a zář. A jako motýl těkavý od knihy letí na obraz, tvůj pohled vlídný, laskavý se duší mou i srdcem třás’. Zas vinou mou jsi prchla v dál, já cítil jsem tvůj vonný dech, však tebe chytit – já se bál, by nezbyl pel mi na prstech. 37
STARÝ ROMÁN.
Ten román dvacátého roku se vrací zase, v stejném bolu, se stejnou, sladkou slzou v oku čtem novou jeho kapitolu. Je týž to tváře snivý oval, i ňader poupě pod korsetem, týž snů svět, jejž jsi druhdy snoval, s týmž roztouženým sprahlým retem. Tak vše to hraje, jak bys skřínku si natáh s dávnou melodií, a měl juž slabou upomínku na štěstí, které duši zpíjí. A poslouchal, jak skřínka hraje, jak v stejném taktu zvoní, cinká; ten trilek ptačí, střemcha máje, to vše je milá upomínka. 38 Však nevíš, vzdech se z ňader tlačí, žár v hrudi větší byl, jas v oku, bylť přec jen svěžejší a sladší ten román dvacátého roku! 39
NOŽKA.
Nožko bílá, nožko malá, tys mi věru udělala, s elfy ty jsi ve vrb stínu, v tymianu, rozmarinu skákala a tancovala. Nožko malá, nožko bílá, koketně jsi teď se skryla, abych snil, že ve vrb stínu, v tymianu, rozmarinu odpočívá z ráje Víla. 40
JARNÍ SEDMIKRÁSE.
Ty prostá nivy sedmikrásko, tak plna rosy, svěžesti, kdo utrhne tě, svatá lásko, nes on, ty ne, vše bolesti. Neb tys tak dobrá, pošetilá; tak naivně zříš do trávy, tvá korunka jest jasně bílá, tvůj okraj temně krvavý. Kveť dále, ale pouze sobě! Jen svou by tebou zdobil hruď, kdo urve tě, v té umři době, kdo zašlápne tě, proklet buď! 41
PASTEL.
Z tuhého límce, z krajek pěny zde vystupuje šíje bílá, jak lilje květ svůj postříbřený by před měsícem nachýlila. Tón krajek bílý žloutnout zdá se, kde s ním se stýká úběl šíje, vše plá a svítí v sněžném jase až tam, kde tvoje srdce bije. Tam pouze, hádám to jen v snění, co jiný zlíbá v zmatku plachém, žár tvojí lásky v bouřném chvění sníh taví kol a barví nachem. Však žeh a plamen, žár a síla jsou v tuhý korset uvězněny, zkad šíje tvá se kloní bílá jak lilie květ postříbřený. 42
LOGIKA LÁSKY.
Světa los a světa běh nemůže být v ničem kusý; co zde začlo – sen a dech, někde skončiti se musí. Já tě viděl – to byl dech, moh jsem váhat? Věčná touho! Kdesi budu po letech v tvář ti patřit dlouho, dlouho. Já tě líbal – to byl sen, nevím, vlásky zda či líce. Kdysi budu líbat jen dnes jak zítra, víc a více. Vím to – ale přec bych rád, by to hodně brzy bylo, by, čím srdce musí plát, se nám brzy vyplnilo. 43 Považ, jaký chvat a shon, na jiné tě hvězdě hledat, hvězd je víc než milion, co tu roušek tajů zvedat! Není líp, tě líbat hned, v oči tobě stále zříti? Co má skončit řadou let, raděj rázem ukončiti? 44
SYMFONIE LETNÍHO DNE.
To byl letní den! Jitro jako sen, stráně, hvozdy, chata, samá pára zlatá, vše volalo ven! Kolem ptačí ples, a my vešli v les, z modré jeho tůně jaký chlad a vůně dál až do nebes! Slunce zlatý žeh stál na cestách všech, nahé, strmé skály lačným rtem jej ssály, s ostružinou mech. 45 Květ však se ho bál, schoulil se a spal, vedrem tím se nudil, až jej náhle zbudil hrom ohlasem skal. Hrom a blesků svit! Kam se, drahá, skrýt? Ve vichřici hluků, ve orgii zvuků, kde najdeme skryt? Chví se kmen a list, rachot, hukot, svist, země v prachu plášti! Duní vše a praští z doupat, slují, hnízd. Démonů sbor snad boří mračen hrad, stem klikatých ramen v okna vrh mu plamen, hřmí do jeho vrat? V rumy hrad juž kles, ohlasem zní les, 46 v hajného my chýši tulíme se tiší, v srdcích žár a ples. Kol nás blesků řež, polibků však též stejně tolik prší, až to v zracích srší, líbat, líbat spěš! Jak sta hřebců cval bouř juž prchla v dál, temně hučí z dálky, ryk vzdálené války hasne v klíně skal. Vyjdem, v zeleni strom i osení, sta brillantů v luhu s květy splítá duhu v jednom záření! V perlách hoří stráň. Vedle skráně skráň, jdeme lesem, polem, jaká svěžest kolem! K zdroji pít jde laň. 47 Ruku v ruce jdem, život je nám snem, jdeme v tichém plesu; již se kouří z lesů, cítíš, voní zem? Mračno, tmavá zeď, padá níž, ó hleď! v azurovém moři velké hvězdy hoří – Svatvečer je teď! Krásný letní den prch nám jako sen, s nocí, písní splývá, kterou slavík zpívá, již lká vlny sten. Jestli vše to snad bude se nám zdát, jak den v noci stinné hudbou teprv splyne! – Rychle, pojďme spat! 48
LILIE.
Já pil tvé slzy žhavé, s tvých víček jsem je pil, já k bolesti řek: Ave! a při tom šťastný byl. V mou duši ony padly, v ní každá rozvíjí nad chmurnými dum bradly se v prales lilií. Tam kvetou v žití lednu, jich vůni dýchám sám, však utrhnouti jednu, ó věř, se obávám! Tam kvetou v denní hluši hloub, než se naděješ, svou, vím to, s nimi duši že vytrhnul bych též! 49
KOHOUTI.
Zpěv kohoutů, věř, nemám rád, tak příliš časně pějí, a z tepla vždy mne v ranní chlad od tebe vyhánějí. Tvá poduška je bohata na sny jak ve pohádce. Ó, já se vyspal do zlata! Ó, já se vyspal sladce! A věř, že spal bych ještě dýl, skráň v tvoje vlasy noře, vždyť šel jsem k tobě dvacet mil, jak poutník k Svaté Hoře. A věř mi, spal bych do pěti a třeba i den celý, kdyby ti kohouti prokletí,prokletí tak příliš nekřičeli! 50
TY OKAMŽIKY.
Ty okamžiky, po tvém boku kdy moh’ jsem sedět sám a tich, a čísti štěstí báj v tvém oku, vždy budou živy ve snách mých. Kdy moh’ jsem držeti tvé vděky ve chvějící se dlani své, jak ostrovy čnít budou z řeky, jež v tříšti proudů dunivé Jsoujsou Hesperidek rovny sadu, kde zpívá pták a voní květ, kam slunce velké od západu svou září šlehne – naposled! 51
PÍSEŇ.
Víš, když se napije pták, že s díkem pohlédne v nebe? Mně stejně děje se tak, když z dálky spatřit smím tebe. To trvá krátký jen mžik, to trvá malou jen chvíli, svit štěstí v duši mou vnik a radostí já jsem zpilý. A zří-li pták vděčně výš, můj zrak zas hledá tebe; neb tys mé útěchy číš a spolu jsi též mé nebe. 52
PÍSEŇ.
Pojď na tu zkvetlou mez, kde skáče pěnkava, kam z dálky chlad se snes, jímž dýše doubrava. Kde klasem stříbrným se klátí jitrocel, pár motýlů jak rým v mateří doušku vjel. Tam ticho, mír a klid. Skráň složíš na mou hruď, a srdci, kde vře cit, já řeknu: Tiché buď! A zvolna zulíbám tvůj hnědý, měkký vlas, a v sny tě zkolíbám jak dávno, dávno zas. 53 Věř, nesplaší se pták, ni motýl, dobrodruh, nehne se vlčí mák, pln hudby bude vzduch. Té hudby, z duše ven jež proudí v tichý ples. Hleď, v zlatě hasne den, pojď na tu zkvetlou mez! 54
PÍSEŇ.
Ó, kde vás někdy hledat budu, vy ruce bílé jako sníh, jež bály jste se v dětském studu mne obejmout v hrách dětinných! Ó, kde vás opět uzřím, rtové? Až třešeň zaplá rubíny, pak vzdychnu jen: Kde jste, ó snové? a nenajdu ni jediný! Ó ňadra, kdo zná váš dech tichý, kdokdo, nožkynožky, chyt vás do dlaně? Vím, hrdliček když ztichnou smíchy, proč jdu se dívat na laně, Ježjež v parku ztmělém jen se mihnou jak vidění, jak přelud, sen. Ó, nechám sny své, ať dál tíhnou, sám zůstanu zde opuštěn! 55 Však ruce, ňadra, nožky, rtíky, ty žijí, blaží jiné dál, já umíraje řeknu: Díky! Já přece jednou miloval! 56
VEČER.
Kdy k sobě přisedneme, až v jizbu padne večer, co z ulic matné stíny se okny pořinou? Kdy v zrak si pohlédneme a ruku stisknem večer a srdcí do hlubiny rty k rtům se přivinou? Kdy všecko sobě řeknem? Ach, život za ten večer! Ó slyš, jak smutně zvony sem duní z předměstí! Vlastních se stínů leknem, jež v jeden splynou, večer ať cítí za nás ony pohádku o štěstí... 57
PÍSEŇ.
Jen v letu stisknout ruku, to, dítě, nestačí, toť v novou pouze muku a zas jen ku pláči. Přec v letu chytit ruku se hlava otáčí, vždyť duší ve souzvuku, jen v tom, jsme boháči. 58
K VŮLI TOBĚ.
Ó, jestli na jiné se hvězdě splní vše naše marné, nevysněné touhy, co krásných ňader se tu pro nás zvlní, jak věčnost bude sladký sen a dlouhý! Jak mladí bozi v ustavičném světle žít budem, vše mít, co jsme oželili, nám svadlé všecky růže vzplanou zkvětlé, vše písně zazní, jichž jsme nedopěli. A všecky ženy, jež jsme milovali, nám budou věčně ležet ve objetí, to bude polibků jen triumf stálý, jež nebudou si nikdy překážeti. Ó sladký sen! – by mohl pravdou býti, jak těšil bych se na to snění v hrobě, a kdybych, dítě, věř, je mohl míti, pak bude skutkem – pouze k vůli tobě. 59
NA KNIHU PÍSNÍ.
Vím, nejsem pro píseň stvořen, ta lítá, motýl a pták. Můj hluboko v zemi tkví kořen, zřím z jednoho místa v mrak. A přece to duši mou láká vždy dále a dále a dál... postihnout motýla, ptáka. A tak jsem ty písně psal. 60
II.
LACHESIS.
A já jsem pravil: Budiž zdrávo, Žití!
[61] SIESTY.
[63]
VÁZY.
Ba, chtěl bych sochař starých Athen býti, vzít hlínu, Hélia v níž paprsk svítí, ji hnísti v umných prstech, jejich vládě až vzdala by se! V nekonečné řadě bych vázy tvořil pestré, různých tvarů, na kterých nymfy tančily by v páru, a faunů sbor by na píšťaly pískal, neb dívčí plná, bílá ňadra stiskal, co Maenady, své thyrsy nad skráněmi, by hřměly tancem rozdupanou zemí ve změti hroznů, jablek granátových, ve posách vábících a věčně nových, a velký Pan, tím nepolekán ruchem, kosmatou hlavou, krytou vázy uchem, by na cikadu pějící se díval, a vážně v její rytmus hlavou kýval. [65]
POHÁR.
Stvol, sochaři, mi zdělej kukuřice, klas jejíž svítí velikými listy, jež sklánějí se dolů víc a více; klas vyhlub v číš, by úzký profil čistý byl zlatými jen přerušován zrny. Dvě chimery pak od stonku ať trysknou, jich prsy spjaty ve akatu trny nad krajem číše ať se zdobně blýsknou ovalem plným, co zvrácené šíje i hlavy dívčí ve rozpuku mládí, tak plné něhy, snů a poesie, zřít budou dolů, kde z obou stran svádí se rybí chvosty dva na jednu škebli, kde hlemýžď stříbří cestu mezi stébly. 66
BÁSNÍK A MOŘE.
Co chceš, pěvče, se svou bouřnou hymnou? Myslíš snad, že lidé si jí všimnou? Moře viz! To vidí-li den ke dni, s divy všemi stejně jest jim všední. V slunce jasu i ve větrů šlehu lhostejní po jeho chodí břehu. Ty a moře! – Jedno vlnobití! Ty pět musíš, ono musí hřmíti! 67
KUS POETIKY.
Dna svého barvu vždycky nese řeka. Tak, umělče, buď vždy též s písní tvojí, ať tam jen, čím plá tvoje duše, vtéká, zda černé se tam stíny na dně rojí, zda ze dna rmut ti zkalí její vlny, zda třpytný smalt skrz čistou peřej svítí, to jedno vše: Zpěv buď tvou duší plný, tak své i kolem zachytíš v něm žití! Však jako v řeku padá azur čistý a vlnám dává, co dno nedalo jim, tu safír svůj, tam smaragd skrze listy, když hraje slunce zlatým svitem dvojím, tak umění z plného vsype klína v tvé duše stíny, zář, jež všecko zjasní; jen sebe dej; když slunce uhasíná, tu právě bývá nejkrásnější básní. 68
NA KNIHU BÁSNÍ LÉONA DIERXE.
Tvá píseň sladce zní a konejšivě, sluch netrhá mi bouře fanfarou, ni červem neodbytným nerve mozek. Jest jako z ambry drahý růženec, jejž s úctou ke rtům zvedá Moslemin a jehož zrna vůni dýchají a vidění a extatické sny. Jest jako lotosu ten bájný květ, jímž sladký úkoj plavcům zbloudilým ovládnul smysly s němou resignací. Čtu stále ve dne, v noci, zvláště v noci, a cítímcítím, vlna citu, myšlénky, jak s rhytmem v souzvuk jde a srdce tluk s tvým rýmem v tom, co život splývá v sen. 69
DVA SONETY.
Ó, plesný sonet se mi zdál, jak rajka hrál, se duhou smál, v něm lásky mé se perlil ples, fontanu paprsk, do nebes! Však v ráno šedé, jaký žel, já krásný sonet zapomněl, jej darmo hledám... v duši jen mdlá tucha po něm, o snu sen. Ach, smutný sonet se mi zdál, jak doupnák v šeré hvozdy lkal, v něm všecka nuda hořkých dob i touha s něhou plnou mdlob. – A ráno, hle, za rýmem rým hřmí kladiva jak mozkem mým, a stále zní – to divná věc, a z jedné duše tryskly přec! 70
NA PRVNÍ STRÁNKU BÁSNÍ MICHELANGELOVÝCH.
Kus života, jenž velký byl a pravý, ti v každé řádce: Miluj! Pracuj! praví. Co přijde pak, ať resignace němá, ať bol, ať smrt – vše to juž ceny nemá, neb čím víc člověk denně v žití ztrácí, tím víc se vrací ku lásce a k práci. 71
MEZI PŘEKLÁDÁNÍM ŠI-KINGU.
Kdo psal ty písně, nevím dnes, však jistě radost v srdci nes. A nevím, kdo je bude číst, však s radostí, ó, tím jsem jist. A já, který je překládám, já obou radost v srdci mám. 72
BALLADA – PŘÍPITEK napsána a Mahabharatě na památku 16. února 1893 věnována.
Za kresby, rýmy, duchaplné řádky, jež sympatií a rozmarem dýší, na sklonu svojí smutné čtyřicátky, než dythiramb se v elegii ztiší, vám tento pozdrav z hlubin duše píši! Vám, děti Apolla, jímž rozváty sny mládí nejsou, vám v zdar zvedám číši ve vlhkém koutě Mahabharaty. Již vykřesáte jiskru z každé látky ve města hluku i vsí ve zátiší, již znáte lásky velký příval sladký a znáte touhu, stále letět k výši, že váš zrak od hvězd šosák nerozliší, Vy s bohatými vidin poupaty, ó pijte – králi v myšlének svých říši – ve vlhkém koutě Mahabharaty! 73 Ať žijí dále o umění hádky, ať zasměje se každý, kdo je slyší, ať rostou pruty na šosáků spratky, na staré sovy, na mudrácké myši! Ať v prvním paláci, ať v slední chýši dál bují uměn poklad bohatý, tkán v mramor, tóny, v pergamen a v plyši – ve vlhkém koutě Mahabharaty. Poslání.
Zhyň nesvár, z něhož zášť a závist čiší, však lijavcem se sypte dukáty vám v kapsy, Tomášští Vy svatí mniši, ve vlhkém koutě Mahabharaty! 74
NA STARÝ ALMANAH.
V knih a listů veteši, v směsi odházených cigaret, kde jen pavouk peleší, kam čas všechen prach svůj smet, almanah jsem zhled. Roků dvacet pět přeletělo od té chvíle již, našich mladých bolů velkou tíž ten almanah, jejž v plísni tady zříš, kdy roznes v svět. Jako včely v úlu v něm my se slétli z různých, dálných stran, život krásným snem byl všem, neznali jsme jeho ran, každý odhodlán v krásy ocean 75 vnořiti se bez všech průtahů, stál tu smělý mládí na prahu, v srdci svěžest, v mysli odvahu, svých losů pán. Jiskrných nás bylo hlav, šampaňským vřel vínem vtip, bouřnější čím citů splav každý měl, tím líp. Slovo létlo, šíp, jak bys ve tvář štíp krásnou dívku. A jak zvonil rým! Volný, hrdý, tenkrát byl nám vším, v změť metafor on týčil v šeř a dým na Sněžku, Řip. Jakých bolů hrozná tíž rvala všecky v tísni nemalé! Každý chtěl jen výš a výš, mnil, že v trudu přívale Titan na skále! – Štěstí nestálé! Slávu urvati chtěl každý z nás, aby život všem byl hodokvas, vše urvat krátkým letem na Parnass v hře zoufalé. 76 Dnes tu vybledlých jmen pár na obálce, jež vybledlá též, zrovna jak těch ňader žár, jež vzal moudře rozum na otěž. Zrada, klam a lež, o kus chleba řež, o píď, kam bys pevně nohu vtek; místo lásky, vznětu – záští, vztek, a místo slávy škleb a hněvu vzkřek, kde dlíš, kam jdeš. Cizí jsou ta jména dnes, čtu i dívek sladká jména v nich; zdali aspoň lásky ples nahradil jim křídel mladých zdvih v ráj snů čarovných? Mudráků však smích přes léta až v tiš svou slyším znít: Dítě, potlač vášeň, schovej vřelý cit, Bědběd žitím chvilku musíš vykoupit sen v paprscích. Stará knížko sedraná! Dojat obracím tvůj žlutý list. Všem těm hněvům Titana jak se směje vichrů svist; 77 jemuž za kořist padli ptáci z hnízd! Darmo! Dlužno vyčkat, dále stát, dlužno rván být, dlužno jiné rvát, jen když může duch můj hrdý plát a vždycky čist! 78
PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI LECONTA DE LISLE.
Ta zjevů tůň, kde v tvarů stálé změně tvář Maja v steré škrabošky si halí, nad kterou klidný stáls, k ní patře z dáli, čta její reflex v muži jako v ženě; Tata, chaos jedněm, druhým kosmos ladný, ta, oceán, v němž my jsme bublinami, hrajíce s vášněmi a sny a klamy, než skráň nám ovane dech smrti chladný; Tata grandiosní, zářná, necitelná, stooká bytost, živá věčným ruchem, jsouc hmotou sama a jsouc sama duchem, v čas, prostor rozlitá a nesmrtelná; Tata Isis závoje své rozhalila; Tys nahléd v ně, však zpěvná zmlkla ústa; nad čelem Tvým závojů řasa hustá jak zapadla, polibkem Smrti byla. 79 Co táhlo naposledy Tvojí duší? Zda zjevy tropů, kde Tvé dětství teklo? Zda mythů edeny, zda dějin peklo, než ve věčné se utopila hluši? Zda slyšels bojů vřavy od severu, zda slyšels táhlou píseň muezinů, zda viděls karavany ležet v stínu, zda viděls Nimroda věž tát v mlh šeru? Zda zjevil se Ti hrozný, obrovitý stín Kainův s věčnou kletbou na rtu sprahlém, či v tonu flétny lesbické zda táhlém jsi mezi laury zřel a mezi štíty Jakjak lunu, když se noří z tůně mraků, Milosskou paní, symbol věčné krásy? Zda ona pohladila Tvoje vlasy, rty zpečetila věčnou noc mdlých zraků? Kdo ví, kdo poví? Lupen s krásy stromu, juž málo jich tam, jak Ty plných šťávy, spad, věčných vln jej pohltily davy; šels, jak mdlý poutník když se vrací domů. A nikdo pokraj roušky neodhalil, v níž slední taj Jsi svého srdce skrýval, sám jak bůh chladný k světu, jak Jsi zpíval, číš hořkou zved Jsi, již Ti osud nalil. 80 A klidně jak Jsi žil pod lednou maskou té velké kosmu k lidem lhostejnosti, mráz děsu nechals prochvět Svoje kosti, k myšlénce, k tvaru pouze poután láskou. Dals příklad všem nám veliký a ryzí, jak žíti duchem, odříkáním, prací, jak srdce sevříti, až vykrvácí, jak splynout nitkou v nekonečna přízi. Jak nad bezdnem snů klamných, vidin marných, nad břehem Změny s pouhou vírou slovu lze dílo postaviti tvrdší kovu jen z myšlénky, jen z citů srdce žárných, Ježjež jako Cheopsova pyramida se dívá v poušť, nad kterou hvězdy spějí, již větry písku víry nezavějí, a jejíž patu sama Věčnost hlídá. 81
O DĚTECH A S DĚTMI.
[83]
DĚTSKÁ.
Maličká písnička jest jako rolnička, zacinká, uletá vesele do světa; jest jako růžička, vánek ji kolíbá, slunce ji zulíbá; jest jako perlička, po stráni, po lese, jak rosa leskne se; jest jako pěnička, sotva se dotýká země a cvrlíká. V trávě a v ořeší zahřeje, potěší, v stromech a obilí křídlo má motýlí. [85] Srdce v ní omládne, když do něj upadne jak mladost celičká maličká písnička. 86
V JARNÍM DEŠTI. (EVĚ.)
Padej s nebe, deštíčku, na mou rusou hlavičku jako rosa padej! Chlaď mne jen a do vlasů jak perličky v okrasu kapky své mi skládej! Povídala maminka, co ty padáš zlehýnka, vzrostu v krátké době, zcela jak to osení, v usmívavé zeleni, jež se těší tobě. Tajíc v sobě příští klas má na stéblách světlých řas 87 plno deštných skvostů: Padej, padej, deštíčku, pro otce i mamičku k radosti ať rostu! 88
TATRMÁNEK. (MILE.)
Tatrmánek z papíru, sotva pohnu nítě, točí se a hopkuje dle mé zvůle hbitě. Trpělivě na stěně, až já přijdu, čeká, dotknu se ho, nohama i rukama seká. Avšak neví ubožák, co tak namáhá se, na stěně že vlastní stín jemu vysmívá se. Roztahuje údy též a se po něm křiví, strouhá jemu mrkvičku, úskočný a lstivý. 89 Ale sotva přestanu tahat nitky, rázem s tatrmánkem jeho stín mžikem padne na zem. Věru život podivný má ten tatrmánek, na zdi celé hodiny líný, dlouhý spánek. Pak zas divné křepčení, jak jen pohnu nití, sem tam, dolů nahoru, je to živobytí! Ale směšný jeho stín horší osud nese, z cizí snahy on jest živ a jí – vysměje sese. 90
S VÝTISKEM ČESKÉ KRONIKY SVÝM DCERÁM.
Teď doba je, kdy otvírá se vám duše jako květina, kdy jeví se jí všecko v kráse. Teď doba štěstí jediná! Jeť kalich duše lačný rosy, na první čeká krůpěji, na ni se třese, o ni prosí, v ní vítá vzrůstu naději. V té době vzruchu, v době vesny, v čas květů, smíchu, slavíků, vám velkých dějů ohlas děsný, vám nesu českou kroniku! Teď ať se každá její zkázka vám vryje srdce do hlubin, ať vyroste z ní k vlasti láska a vyzlatí ten černý stín, 91 Jenžjenž kol se po těch listech táhne, hruď vzdechem plní pravnuku, kéž Minulost vám v duši sáhne vás v Příští vedouc za ruku. Ach, jaké bude našim dětem? Zda jim vzplá v slávě vlasti štěp, až vesna s novým vtáhne květem přes naši ztrouchnivělou leb? 92
DĚTI ROSTOU.
Děti rostou víc a víc, zdravých líček, světlých kštic, samá radost, samý smích, a my – stárnem vedle nich. Děti rostou dál a dál. Ku stromu, kde roste žal, brzy stačí jejich dlaň, vráska padne na jich skráň. Oklamání, starost, blud, nedůvěra, nevděk, trud, brzy v jich se vkradou sen... Jak je před tím chránit jen? Oč jsme starší vedle nich, balvan, život, jejž sijsi zdvih, s nímž byl dříve hravý krok, těžší zdá se v každý rok. 93 A jich smích a jejich ples výčitkou ti v duši kles; vteřin jen je dělí pár od tůně, kde vír a svár. Rostou – ale v jejich hlas, co jsi ztratil, kvete zas, v nich svůj hrad i celu máš, štěstí jich je tvoje stráž. Děti rostou víc a víc... Nám sníh padá v zbytky kštic, ale v jejich radost, smích duše mládnou vedle nich. 94
MILE.
Moje dítě, moje dcero, jedno přání jen! V lidských cest by smutné šero čist byl vždy tvůj sen; Abysabys nikdy nepoznala, zač já trpěl jsem, cena žití jak jest malá a jak hořká zem! Abys klidně všecko nesla, život co můž dát, lásku s vírou měla vesla a cit – nikdy stát. Dál se brodit, dál se nésti mrákotami, tmou, v práci najít všecko štěstí s tichou modlitbou! 95 Pak jít milá tak a čistá ve hrob, jak jsi dnes, a mně dobýt kousek místa k sobě do nebes! 96
ANDĚLSKÁ LEGENDA VÁNOČNÍ. (JAR. GOLLOVI.)
Štědrý den se noří z upomínek mých; hvězdy nebem hoří, stromek v světel moři, venku led a sníh. Rolničky, slyš, saní proletěly háj... Svatá noc se sklání, stojí v sněžné pláni, stíní celý kraj. S křídel se jí točí sněžných vločků ples, duše víc v nich zočí, kdybys k nebi oči v nevinnosti vznes’! 97 Hlaviček tam plavých moh’ bys vidět dav, děckých, usmívavých, hravých, kučeravých, jako světla splav. V mraku sněžném letí s výšin rajských v svět, k plesu živých dětí v lásce přihlížeti, smáti se a pět! Zemřelých to malé, drahé dušky jsou; duchů ve chorále pějí k boží chvále hymnu jásavou. Za rok ale jednou o vánoční čas v zástupech se zvednou, vyhledat zem bědnou, slyšet lidský hlas. Slyšet zvonky v sněhu, světla v oknech zřít, vidět lásku, něhu, v šťastných krbů žehu s dětmi děcka být! 98 Proto když se práší o vánocích sníh, hleď výš – k zemi naší duchů sbor se snáší, – snad tvé dítě v nich! Chytneš úsměv jeden z toho jiskření, dlouhý žití leden upomínkou v eden se ti promění. Jak se vločky sváří, v rychlém víru tam! Stromek v světel záři... dítě – radost v tváři, budeš děcko sám! 99
TICHÝ DŮM. (SVÝM HOSTITELŮM V LÉTĚ 1895.)
Jest k nepoznání dnes ten starý dům, jenž u silnice stojí, zájezdní kdys hospoda, dnes asyl tichoučký tří starých, věrných duší na výminku. Jsou tiché chodby, tiché schodiště a tichý velký sál, jenž před lety byl ochotnické Musy kolbištěm a potleskem se často rozléhal a smíchem upřímným. Je tichá síň tam při zemi, kde druhdy vesská mláď při dočesné aneb o posvícení v rej bezuzdný se ráda pouštěla při klarinetu tence vřískavém a base bručivé, kde zapředen tak mnohý román lásky vesnické, jenž dokončen pak venku v záři hvězd. 100 Teď starouškové dva dům hlídají a věrná služka, siví holubi, zde poustevničí, za dnem splývá den a každým hlavy kloní se víc k zemi... Dnes zvlášť jest k nepoznání starý dům. Tlum dětí bouřil v chodbách ještě včera, zněl jejich smích i hovor veselý, hry s obloučkem a míčem v pestrý terč, dnes všecko prázdno, děti odjely zas do městaměsta, neb prázdnin minul čas. A v souzvuk s domu přísnou samotou zní v akaciích starých u vchodu kvil dlouhý větru, v okna bije déšť, kraj zamlžen a v bláto rozjeta se stápí silnice. Na velkém sále sám u okna dlím mezi veteší knih, starých časopisů, které zde syn, student, nechal kdys. Zřím oknem v dál a každou chvíli zdá se mi, že zní na chodbě kroky... Přelud, vítr jen to rámy třese, kvílí v komíně. A v mlze vidím líčka dětí svých, jež bouřily tu včera vesele, a teskno jest mi... Zase vichru ráz a před okny mi lítá svadlé listí, a točí, zmítá se jak v orgii, 101 v níž léto zmírá s celou slávou svou a v níž se rodí zima truchlivá. Ó dlouhý, pustý den! Ó smutné šero! Jak srdce bez lásky je tichý dům! 102
LISTY Z PAMÁTNÍKŮ.
[103]
I.
(POD JEDNU PODOBIZNU.)
Ty krásné ruce a ty bílé páže! Jak vše to svůdnésvůdné, a přec dětské k tomu. Kdo ráno stužky na nožkách ti váže a večer komu trháš je, ach komu? Ty drobné rtíky stvořené jen k smíchu, ten důlek v bradě, ten lehký stín v skráni, kdo smí ty vděky, krb když shasnul v tichu, ty všecky vděky držet ve své dlani? Je šťastný, zcela šťastný, milé dítě, jen jako já, jenž na obraz se dívám? Ó, líbejte se! – Čas letí tak hbitě. Jsem cvrček v krbu a vám k tomu zpívám. [105]
II.
SLOKY DO ALBUM. (A. G.)
Dost těžkých ran na tvoje srdce padlo, však ono pod jich žehem neuvadlo, vždy svěžestí a vláhou dýchá, květ vzácný roste z něho v resignaci, květ lásky k všem ve oddanosti, práci, jak rosa nebes padá z ticha. Tak z ticha roste ten květ kouzla plný, jak v řece kruhy stále širší vlny zabírá jeho dech a vůně; vše podmaní tak sladký a tak svěží, neb trpitelů perla, soucit leží jak těžká krůpěj v jeho lůně. Ó, zachovej si v duši ten květ rosný a nikdo sladké nezloupí tě o sny, 106 i rozbit život tvůj jest básní; neb pouze ti, kdo mnoho vytrpěli, a v srdci přec jen studnu míru měli, v sled říci mohou: My jsme šťastní! 107
III.
(V PAMÁTNÍK ASTRONOMA.)
Od měření stop a veršů ku měření země, k měření až světů v nekonečném prostoru, jeden pochod myšlénkový, jedna tucha temně v souzvuk svádí srdce z rozličného táboru. Kde se hvězdné světy v kosmu báseň tratí, dovol, vědče, pěvci vedle tebe státi, až se vrátíš k hroudě a v její rmut s nebe, básník s květy bude stát zas vedle tebe. 108
IV.
(MARKÉTCE K....)
Markétka byla mladistvé poupě, tak svěží a krásná jako vy; učený Faust stál před ní sám hloupě, vtip ďábla byl vůči ní jalový. Markétka byla nebeské kvítí a uměla tuze milovat. Chce-li vás pán Bůh hodně rád míti, musí vám lásku Markétky dát. Pouze však lásku – nikdy ne osud Markétky přeje vám chudý rým. Buďte vždy mladá a šťastná jak posud – ostatní všecko je bajka a dým. 109
V.
My sešli se, jak často ve údolí běh tichých řek dvou nejednou se schází, za nimi horstvem cesta přes výmoly, rej přes vývratě, balvany a srázy, za nimi kaskady ve duhách par, rej Hamadryad, schovávačky s echem i flétna drozdů, v sosnách mraků cár a laňky plachý poskok pružným mechem, za nimi divé touhy, bouř a kypění, tříšť perlí společná na hladkém kamení. Teď klidně tekou celou noc i den, kol pilné práci v kraji žehnajíce, teď nesou vory, střeží chatek sen a zří jen žneček opálené líce a znají jen vln šepty vzájemné, rej libel, much, třtin zvěsty tajemné a vědomí, že plynou vedle sebe, v svých vlnách jedno že zrcadlí nebe 110 a naději, že přec po dlouhé pouti, až v pád se shroutí kdes v ústí, v moři, jednom ve prazdroji, vln tříští aspoň obejmou se, spojí. 111
VI.
Jsou duše, jiný svět jest jejich než naše nízké hemžení, ty plují světla na peřejích ve ustavičném nadšení. Co nám je namáhavé, pracné, ty vášní svaté záchvěvy, co v žití veliké a vzácné, jen jednou se nám objeví: To život jejich – láska pouhá, to křídlo jejich – stálý vzlet; jeť malomocná naše touha, je pochopit, jim rozumět. Však proto jsou, nechť nechápeme, a věčně klidné žijí dál, jen v přeletu je zahlédneme, kdy cit ku srdci srdce spjal. 112 Tys jednou z nich. Ó budiž zdráva mým vzdechem, tužbou, modlitbou, Bůh v srdci mém tvým jménem vstává, tys důkazem, že duše jsou... 113
VII.
(PÍSEŇ SVATEBNÍ.) (PANÍ MILE SVÁTKOVÉ.)
Andílkové v ráji, ti se dobře mají, do cymbálů tlukou stále, na šalmaje hrají. Sedí v samém jasu, v ustavičném kvasu, v klínu fíky, hrozny, broskve, stohy ananasů. Líp však tisíckráte vy se nyní máte, při polibcích, v objímání, v písni štěstí zlaté. 114 Do večera z rána něhou kolebána, samou láskou do věčnosti buďte požehnána! 115
VIII.
VŽDYCKY!
Jak staré písně variace se vrací časem do paměti, tak jedním slovem „vždycky!“ sladce své duše struny slyším zněti. Ach, vždycky! – kterak tklivě zní to, svět představ milých jak tím vstává, zřím sladká ústa, která dí to, zřím pohled, jenž mi s Bohem dává. My chtěli vždycky býti spolu, byť duší jen a myšlénkami, a vždycky v radosti a bolu – teď zbylo jen to „vždycky“ s námi. To zbožné přání! Brzy jinam se naše dráhy odchýlily, a oba rovni slabým třtinám, jsme plenem různých losů byli. 116 A sotva v slavných okamžicích, jichž dává život příliš málo, ať v očích žeh, ať slza v lících, dvé srdcí na se vzpomínalo. O sobě víc jsme nevěděli, nás moře spolklo – život lidský, a přec v těch mžicích život celý jsme spolu byli jak by vždycky. Těch málo světlých okamžiků se spjalo v jeden řetěz krásný, a oním „vždycky“ s tvojích rtíků se život vlídný stal a jasný. Nám oslazen tak číše zbytek a klidně jdem již ke hřbitovu; tak bez viny a bez výčitek jsme dostáli si plně slovu. 117
IX.
SLOKY K SŇATKU. (JAROSL. KVAPILOVI A HANĚ KUBEŠOVÉ.)
Ach, květy, hvězdy, objetí, usmání. V čem dávno zvykli hýřiti básníci, jak málo je to dnes, jak chudé v koberec prostříti lásce vaší, Byby nožkou nahou, průsvitnou, z úběle jít mohla světem zářící, vítězná, jak tvoje píseň, milý druhu, kouzelná, jímavá jak hra její. Co vám lze přáti? Máte přec nejvyšší, co žádá srdce, po čem lká obraznost, a obé v sny, vám posvěceno, umění edenskou manou dýchá. 118 Buď Souzvuk s vámi! Světa bůh poslední! Plyň z písně tvojí, z jejího umění! Víc nelze říci. – V myrtách tichne kladouc prst na ústa šťastná píseň. 119
X.
SOBĚ.
Ty chvíle samoty mé, v tichu kdy bdívám nad svou prací sám a zdeptav srdce směšnou pýchu, jen hlasu nitra naslouchám; Kdykdy bytost moje stojí naha a bez přetvářky přede mnou, kdy k příštím činům kyne dráha a láká písní tajemnou; Kdykdy marné snahy nelituji, ni cesty štěrku, bodláků, kdy volným křídlem v snů říš pluji, a zhrdám šklebem hlupáků; Kdykdy jedině své svaté lásky zřím bledý, snivý obličej, jsa hotov dát jí bez otázky v daň marnou krev i snů svých rej: 120 Ty chvíle jediné a vroucí, ty božské velké vteřiny, své srdce cítím jimi tlouci, ty jsou můj život jediný! 121
III.
ATROPOS.
Já neřek nic, já poznal tě, ó Smrti.
[123] KARANTENA.
(1890–1895.)
[125]
KARANTENA.
Jsou takové dny karanteny v žití, duch není k práci, ani k lásce stvořen, jen únavu svou a jen mdlobu cítí, jak stoletý a v zemi tlící kořen. Co bude dnes, co zítra, ptá se líný, zří v prázdno tupě, hodiny se vlekou, v síť opřádají tebe stíny, stíny a houstnou vždy a stále – budou řekou. Je takových dnů prázdných zapotřebí? Jsou odpočinek snad a úhor duše? Co čekáme v nich? K zemi zříš a k nebi... Kol pusto – jsi jak v poli sirá hruše. Ni slzičky květ nemá u své paty, ni trávky stvol, kde motýl dlel by chvíli, v den šerý ani slunce promyk zlatý, plod v snětích dlouhými je dešti shnilý. [127] A čeká, čeká – snad na ten blesk boží, snad na ten rubáš mlčícího sněhu, snad na sekeru, suché její hloží jíž zaplá v krbu podzimního žehu. A čeká, čeká... déšť se s nebe lije, a nikde paprsku a nikde změny! Kdes, lásko, nadšení, kde poesie? – Ó, děsní dnové srdce karanteny! 128
REFLEXE.
Tou dlouhou, těžkou cestou za uměním tak mnohé v duši klíčilo a zrálo, však v pevný tvar se pouze leccos vtkalo a větší díl jen pouhým zůstal sněním. Jen myšlénkou, nápadem okamžitým, jak blesk, jenž projede dál noční, tmavou; tak tisíc snů a plánů spělo hlavou tím žitím vnitřním, událostmi sytým. To zapadlo vše dávno. Náhle pozdě při čtení mladších cosi tebe zdraví. Tvůj starý cit a sen ti: Postůj! praví, při každém kroku jest jich hub jak v hvozdě. Jsou v jiném tvaru, jinou řeč si předou, však v jádru vidíš, staří jsou to známí, sny, snahy, touhy, které byly s námi, zas novou generaci k hrobu vedou. 129 Tu jasně cítíš i cos nevyslovil: Nic neztratí se z myšlénkové dílny, žár v citů výhni plane stejně silný, a perel v moři dost, by vnuk je lovil. A nelituješ opomnění, ztráty, vše vysloví se, vyhrání a stvoří, rád tříští v posled splyneš v tomto moři, k dnu nepaměti v mír a pokoj svatý. 130
STARÁ BÁJ.
Stará báj, co stojí svět! Jak to těžko v žití dráze trudné, že dvě duše nešťastné a bludné stěží mohou sobě rozumět. Ta chce dolů, ta chce výš, jeden cíl, své štěstí, obě mají, v jedné snaze vždy se objímají, jejich vzlet vždy jedna pouhá tíž. Stará báj, co stojí svět! Chtěly ráj, a obě mají peklo, z jejich muky hojně žluče steklo, v krvi obou zuří starý jed. Rozloučit se – marný sen! zapomnít se – nemožnost je pouhá. Mléčnou drahou mezi nimi – touha, a jich novým katem každý den. 131 Pochopit se, rozumět jedna druhé vzpíná se a sváří. Smrt zda smíří to, či pozděj stáří? Stará báj, co stojí svět! 132
PÍSEŇ.
Na hrobech roste tráva a v hrobech roste klid, v mém srdci touha vstává, již pod tou travou snít. Nad kostmi hnijícími přec těžko tvrdým být, tož já se družím s nimi a prosím o soucit. O soucit plný klidu, v němž nebeských hvězd třpyt, svou celou, velkou bídu v němž moh bych zapomnít. Můj duch se všeho vzdává, když s tebou nelze žít. Na hrobech roste tráva a v hrobech roste klid. 133
HRŮZA PROSTORU.
Ó, staří znali ji, tu hrůzu před prostorem, jež náhle nutká nás vrhnout se s věže srázné v to moře bez mezí a nedozírné, prázdné; ta jako aloe vybuchne v srdci chorém. Kam hneš se, za tebou jde všady neuprosná, ať zima uspává, ať zpívá kolem Vesna; v sled tvojich čtyrech stěn ta malá jizba těsná je sladký oddech ti, je ambrosie rosná. Však s okna hlédneš-li v hluk vířícího města s třetího poschodí na dlažbu, k slunci, v řeku a v moře rudých střech, do větru svistu, jeku, za každý výhled ten tě její výtka trestá. Je všady, všady jest jak nekonečné moře, a ty jsi vloček v ní a ty jsi malý atom, žít chceš a plát a být a nepřestati na tom, klam v srdci odvěký a illusí všech hoře. 134 A v knihách najdeš ji, v těch palimpsestech duchů, je bezdná, nesmírná, tě obejímá kolem, a mluví radostí, jak stejně mluví bolem, a mluví mlčením víc nežli v každém ruchu. A v myšlénkách tvých jest a na dně jejich leží, jak perla otravná v rozkoše číši zlaté, spí ženy na prsech, jež kypí vrchovaté, spí v davů odboji i v hvozdů hymně svěží. Ty před ní utíkáš a vždy jsi otrok její, a vždycky najde tě a všady schvátí tebe, jí moře malé jest, náprstkem jí jest nebe, kde bílé oblaky jak labutí tlum spějí. Kam před ní uniknout? Ó, boj to věru věčný! Tu sbitých prken šest a v ráz k nim řekneš „Ave!“ A padáš v noc a sen. – Však je tam snění pravé? Kdož ví? – Snad nový svět a teprv nekonečný! 135
SMUTEK.
Divný, tichý smutek padl na mne, z nenadání přišel, bez příčiny; z koutů jizby, zevšad vstaly stíny, mnil jsem zprvu, že to zdání klamné, chtěl jsem býti pánem svého smutku, chtěl jsem najíti zdroj, odkud proudí. S klidem, zvolna chladný rozum soudí, rozmarnému srdci dává důtku, v marnou s ním však vydává se půtku. Je snad z přírody ten smutek tichý? Hlédnu s okna, večer letní klidný, země plna mateřské je pýchy, po žních v pole svítí měsíc vlídný. Jde snad tento smutek z mého žití? Co moh osud dáti, je mé věno; co kdys rvalo, v sen je zkonejšeno, tichá resignace v krok můj svítí. Je snad smutek tento z minulosti? 136 Nemám, co bych vyčítat moh sobě, k živým, mrtvým, kteří dřímou v hrobě, bez výtek lnu s větší přítulností. Selhal úspěch? Šklebil se kdos kdesi? Nevím o tom, s tím již nepočítám, těch je málo, jejichž souhlas vítám, jiné vše je prázdný pokřik v lesy. Odkud tedy tento smutek divný? Předtuchou je zla, jež za ním kráčí? Zde se bránit síla nevystačí, dlužno vyčkat, mrak to snad, zkad živný sílicí déšť rozlije se zítra. Zatím smutek jak noc roste z nitra. Zatopil vše duše prohlubiny, z nenadání přišel, bez příčiny, tichý, hluboký a jednotvárný, jak step prázdný, jak letní noc parný, jako mračno těžké, olověné, od obzoru v obzor natažené. Jak zem ležím pod ním, zápas marný. 137
VĚČNÝ REFRAIN.
List svadlý, který depce tvá noha, zticha šepce: zhynem! Květ aster na záhonu si vzdychne v léta sklonu: zhynem! Ve mlhy padající dí hvězda ku měsíci: zhynem! Ba vlna zahovoří ku sestře cestou k moři: zhynem! Dí máj v svém usmívání i léto ve svém plání: zhynem! 138 K zimě se jeseň chýlí, a z větrů strun to kvílí: zhynem! Ba srdce tvého tmavý a nestejný tluk praví: zhynem! Kyvadlo hodin zticha svým taktem stále vzdychá: zhynem! Sad květný, skála holá i kolo k dlažbě volá: zhynem! A dómy, štíty hradu zní o zmaru a pádu: zhynem! Tak prostorem a časy se valí chmurné hlasy: zhynem! Vlá růžemi i blínem a světlem jako stínem: zhynem! 139
STARÝ ŽEBRÁK.
Jde stále se mnou, vím to, vím, jak věrný stín jej všady zřím, mám soucit s ním, však pomoci mu mohu málo, byť mne to třeba život stálo. Dost málo chce, je spokojen, lze snadno ztišit jeho sten, ať noc či den; však i to málo nelze dáti, a to mne jistě jednou schvátí. Chce úsměv, který okem blysk, chce vlídný pohled, ruky stisk mu velký zisk, chce, nad tím snad by štěstím zhynul, by kdos jej k srdci vinul. 140 Je tichý, není dotěrný; však v bolu svém, jenž nezměrný, je příšerný; jak výčitka tu stojí němá, že stále, co chce, posud nemá. Ó, hádanko, jež se mnou jdeš, zda v hrobě klidu nalezneš? – Až ty, já též! mdlým šeptá rtem a jeho oko zří v duši moji přehluboko. A umlkám, neb znám ten hlas, to on, vždy v písních mých se třás, jej slyším zas. Ten žebrák – slza zrak mi rosí – mé srdce, o lásku jež prosí. 141
RÁNA.
V duši rána hluboká zeje, zeje, zeje, zeje, dělá ze mne otroka, každým jitrem hloub se reje. Není léku proti ní, pálí, pálí, pálí, pálí, jas mé duše zastíní, radosti zdroj každý zkalí. Novým štěstí pokusem jen se hlouběj jitří vždycky. Co víc mohu? V bolu jsem tichý již i apatický. Ať mne zcela zahrne mořem velká beznaděje, budiž – duch již netrne, rána zeje, zeje, zeje... 142
DVA LÍSTKY ŠALVĚJE.
Dva lístky šalvěje tak vonné a tak svěží, jak moje naděje ať na tvém srdci leží! Ať praví jejich dech tak smutný, pronikavý, jak mojí krve žeh je horoucí a pravý. Dva lístky šalvěje, šperk smutné podjeseně, v dum, citů peřeje v té bouřné všeho změně, Aťať tobě povědí na tvojím srdci zticha: Zrak na tě nehledí, však srdce pro tě dýchá! 143
SESTINA.
Tak vem v ruku naděje mdlý kahan, sestup v němé bolesti své hrobku, na marách kde leží mrtvá láska, zaplaš černé pochybností stíny, jako na Lazara Kristus volal, křikni a snad mrtvá vstane v život. A já vstoupil, za mnou zůstal život, se stíny se v zápase chvěl kahan, já v tmě stanul a já do tmy volal, rozhlaholil ňader svojich hrobku, splašil z koutů všecky spící stíny... Kdo dál dřímal – byla moje láska. Byla sličná ve snu smrti láska, víčka přivřená, kde zářil život, lehkými se stmívala jen stíny, které honil v bledé tváři kahan; bílá růže pohozena v hrobku, jak by v studny propast já jsem volal. 144 Dcero snů a touhy, vstaň! – já volal. Že jsi, ukaž, nesmrtelná láska, za kolébku novou že máš hrobku! Smrt že neznáš, otcem tvým že život, poesie že tvůj světlý kahan, který plaší zlobné příšer stíny. Vstaň a zaplaň plným sluncem v stíny! Jako Ježíš s kříže svého volal, tak já zvedám nadějí svých kahan, do tmy bolů volám: Láska! Láska!! Ticho – daleko vře kdesi život, a já zdrcen usedám si v hrobku. Nuže, zvolím za svůj dům teď hrobku, zahalím se celý v černé stíny, budu hledat v tajích smrti život, potrestán, že rouhavě jsem volal jméno tvé, mnil, nesmrtelná láska nedá zhasnout nadějí mých kahan. V stíny moje, sestino, buď kahan, v smutný život, kde je mrtva láska, v hrobku nerad poznovu bych volal! 145
SLOKY.
Ó, pamatuj na ono odpoledne, vzduch parný byl a mračilo se nebe, my spolu, ptáče ku ptáku jak sedne, si v tichu řekli: Vždyť máme jen sebe! Je láska halíř často bez soucitu do cesty zašlapaný, kdo jej zvedne? Tys usmála se v prvním bleskném svitu... Zřím stále ono dusné odpoledne. Teď léta prošla, starost přišla mnohá a všednost života nás oba střebe, již prchá mladost, my nemáme Boha, teď pamatuj, že máme jenom sebe! 146
MY NESMÍME BÝT DLOUHO ŠTASTNI!
Jak z mračen když se dere zlatý svit a kouzlí světla lesklé prsteny na osení a rosný na pažit, kde stojí květy jitrem zperleny; však brzy shasne ukryt docela zlou, závistivou nových mračen třásní, nám láska kyne s tváří anděla – však nesmíme být dlouho šťastni! Jen okusiti sladký ráje plod, a zase přísný osud velí: Dál! On lístek růže, trnu celý hrot nám v smutný úděl do života dal. Jen první sloky můžeme vždy číst v té nekonečné lásky naší básni, chcem dále číst, zpět obrací se list – my nesmíme být dlouho šťastni! 147 Tak nové vždycky muky Tantala nám pomluva a závist uchystá, že láska, která sotva zaplála, jak laň se jimi uštve do čista; až bol, jenž v srdcích našich starý host, se začne cenit hladovou svou dásní; kde k návratu a kde je k spáse most? – My nesmíme být dlouho šťastni! 148
POD KRISTA MYSLBEKOVA.
Léta se juž se zdi v moje sny a dumy tiše dívá Kristův kříž. Zná juž všecky těžké boje, jež jsem prošel od jakživa, Kristův kříž. Někdy ovšem mechanicky sotva k němu zvednu zrak, soucitu však jiskru vždycky v hruď mou nezkojenou vlívá Kristův kříž. Býval meditac mých cílem, kdy v mou duši padal mrak, nad větším snů mrtvých dílem s Bohem illusím všem kývá Kristův kříž. 149 Praví pouze: „V konec dráhy žití dotáhni juž vrak, věř, smrt přijde vždycky záhy, na hrob vždycky tobě zbývá Kristův kříž.“ 150
STÍN.
Řeka hučí, zpívá plyn, po mých stěnách táhne stín. Teď se zved, teď plaše mih, padá v dlouhé řady knih. Padá s nich v mou duši zpět, z které před chvílí se zved. Marně chci jej zachytit, výčitka je, či je cit? Lítost nad číms ztraceným, osudem zlým schváceným? Urážky hrot, bolu žeh, věčně živý po letech? Jak se táhnul, jak se krad, v tváře mojích dětí pad. 151 Černý stíne, co tu chceš, kde své slunce nalezneš; Vv němž bys splynul v žár i jas? Ticho... V dálku splývá čas. Řeka hučí, zpívá plyn, na mé duši leží stín. 152
ÚČTY.
V mou jizbu vešel Duch a za mou židlí stanul, tvar jeho splýval v tmě, však jeho dech jsem cítil, jak horké olovo na šíji moji kanul a jako ostrý mráz přes záda má se řítil. Co skloněn nad práci, dnes marnou, marnou zítra, jsem klamal sebe jen teď zvukem slov a rytmy, on tiše za mnou stál jak zlé svědomí nitra, jež jako černá věž se noří v letní přítmí. A čekal poklidný... Já uzavíral sloku, pak zavřel knihu snů a výčitek a trudů, a neměl odvahy se obrátit a v oku mu celý seznam číst svých zápasů a bludů. Tu hlasem sípavým jak vichr v suchém listí on pravil: „Dosti již těch rozmarných je hříček!“ – A při tom byl jak sup, jenž slídí po kořisti, a v slunce dívá se bez přivření svých víček. 153 „...Čas nastal účtovat. Co z radostí a bolů ti v duši vykvetlo, co z přátelství a lásky, hoď misky do jedné a súčtujem to spolu. Své hoď tam úsměvy, já hodím tam tvé vrásky. Ty vrhneš radost tam, vím, každé tvůrčí chvíle, i rozkoš prchavou z žen krásných objímání, já vrhnu marný vzdor, jenž drak ti sedí v týle, a hořkost požitku a srdce krev, pot skrání. Ty vrhneš slávu tam jak pampelišky pýří, já hodím hlupců smích v ty nenasytné váhy, ty orlí křídlo dáš, já přidám notopýřínetopýří, – a v posled budeš stát bez obrany a nahý...“ A já se zamlčel. Nic nemohl jsem říci, nic na svou omluvu, nic na své vykoupení, já viděl váhu svou tak bídně klesající, a slyšel v duchu již trub soudu hlaholení. Neb každá radost má, ta nejčistší, ta ryzí, a každý úspěch můj, nechť krví znamenaný, a každý k dobru vzlet jak vloček sněhu mizí; já neviděl svůj květ, já viděl jen své rány. On smál se vítězně, on šlapal mé sny krásy, byl jako Anubis, jak Démon zlý a šakal, škleb jeho vítězný zněl přes prostor a v časy, neb on se smáti moh, kde já jsem hořce plakal. 154 Tu v boji posledním jsem dechl jedno jméno,jméno (Bůh jistě při mně stál v té despotické chvíli!), Tvé jméno, lásko má! – Hle, sotva vysloveno, již váha mojich běd se zvolna dolů chýlí. A hvězdy veliké v mou tmavou jizbu zřely, a já se obrátil a strhal mátoh sítě, za drahé jméno to, jež má můj život celý, já vstal jsem vykoupen. Duch zmizel okamžitě. 155
PŘÍRODĚ. (JOSEFU THOMAYEROVI.)
Po dlouhé době jednou zase jsem přímo hled v tvůj obličej. Plál ve obvyklé svojí kráse, byl svěžest, lesk a ruch a rej; já cítil, kterak dotýká se tvých spánků jaro, čaroděj. Já s tebou zaplanout chtěl znova, zas šťastný jako děcko snít, já hledal v píseň zvuk i slova, jak všemohoucí chtěl to cit; však chyba v počtu – u hřbitova že musilo to právě být! Hned lží mi byla záře zlatá, jež šlehala až v rakví kout, 156 já začal vážit: Zisk a ztráta, kde jeden volný, tisíc pout; tvá veliká lež nestydatá, těch přechodů a proměn proud! Že já v tom nic, mne nezaleklo, u tebe všemu zvykne se; co v mukách staletím se vleklo, dál klíčí v tobě – v pralese. Tys klidna – člověk pouze peklo si v nitru z něho odnese. Tvá lhostejnost a necitelnost mi otrávila všecko v ráz, já ptal se: Co jest nesmrtelnost? Tvůj mech to ví, tvé třtiny klas. Co platna vůle má i dělnost, bych před tebou se znova třás’? Na chvíli koketuješ s náma, cos duchu díš, cos tělu dáš, a zjevů pestré panorama kejklířem před zrak rozkládáš, než v příšerné se shroutí drama, jež v katastrofu zapřádáš. 157 Tvůj lesk a smích, tvůj zpěv a ševel byl průhlednou mi maskou jen; já viděl plíseň, rmut a plevel a slyšel nářek, pláč a sten. Ó nežádej víc, ani nevel, bych tebou moh’ být okouzlen! Jdeš cestou, jíž můj rozum nezná, jdeš cynicky za cílem svým, a pýří květů jak tříšť hvězdná ti nových tvarů kukla, vím; já nad propastí skloněn bezdna jen vidím prázdnotu a dým. A ty mne lepším nepoučíš, ať kveteš jako před lety, ať záříš, hlučíš, zvučíš, pučíš, sterými vnadíc zálety, ba ani mír mi nezaručíš v svém klínu v zemi pod květy. Ó krásné báje, mládí zkazky, kde je ten štěstí ideal? Ti strhnout tisíceré masky, by Boha pohled v tvář nám plál? Tě poznati a bez otázky se bráti věčnem dál a dál? 158 Jsme střízlivější pokolení, jsme soci dva – to víme dnes, co nám tvých živlů burácení, co jarní, nevinný tvůj ples? Čím filomely zní nám pění, co kvetoucí nám praví vřes? Tys věčná Isis! Ve tisíci nám tající se závojích, tu koketujíc s večernicí, tam skryta v dívčích ňader sníh. Co zbývá? S chladnou dál jít lící, svůj nech si život, – nám náš smích. 159
TEMPLA SERENA.
(1890–1895.)
[161]
MÍSTO PROLOGU.
Na kmeni bleskem zžehnutém co může pučet zas? Zryt, spálen, rozčísnutý, něm ční v lesku jarních kras. A jestli zeleň tu i tam, kde dřív byl květ a plod – ví o ní strom? Ční v smutku sám a komu ona vhod? A léta projdou celičká, než houšť tam setmělá; kdož ví pak, zdali pěnička tam hnízdo udělá? A její hlásek zazní-li v sled přece v mlází tom, zda zapomní kmen na chvíli na bouři, blesk a hrom? [163]
AKVAREL.
V řadách oken slunce hoří, topasy v ně samé tká, druhý břeh ve stínů moři splývá, z nich se luna noří jako vzdušná baletka. Ještě stojí v zákulisí, čeká, taktovku až chmur noc jí kyne, načež rysy vzplanouc živějšími vmísí v hvězdný rej se na azur. Chvíle přechodu a dumy! Bez pohnutí stojí strom – – z dálky město hlomoz tlumí, řeka jako ze sna šumí, cos jak mír vlá v mžiku tom. 164 Ale je to chvilka pouze, ve svítilen požáru než vzplá řeka v steré prouze, v stíny než se vnoří dlouze světla z oken, kočárů Vv masku chmur se měsíc skryje, jakby mřít chtěl o závod se sluncem, jež vodu pije, nebe, země feerie, než svůj začne chorovod. 165
PODZIMNÍ JITRO.
Z mlh podzimní den vstává, les plane v barev moři, do žluta, do krvava to na všech stranách hoří. Tak svěží vše a syté, hvozd jako chrám se klene, jen v páře mlhovité je slunce opozděné. Ves žár svých bezdných hlubin v ty mroucí vdechlo listy, viz šípku temný rubín! viz vřesu amethysty! Viz jen ty jemné zlaté hvězdice na javoru, ty dříny pruhovaté, viz v barvách stráň a horu! 166 Ty celé, pestré kraje v té skvostné, syté kráse: to rakev veliká je, kam léto ukládá se. Příroda celá snivá je obraz v zlatém rámu; do ní se slunce dívá jak v moře drahokamů. 167
Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA.
I.
KDY ŽE?
Kdy že budeš hotov s všemi tóny na strhaných strunách tvého srdce, které kvílí, kvílí ustavičně? Známe je už všecky po paměti, ustaň přec již! A já odpovídám: Neznáte jich, jako já jich neznám. Vizte v slunce záři deštnou krůpěj, každou chvíli jak se v barvě mění, nejen v barvě, ale i v svém tvaru. Byla slza, v které duha hrála, teď je kapka s matným leskem perly, 168 slunce zajde – bude tmy jen okem v tmu se dívající pouze hlubší, vždycky táž a vždycky zase jiná. Tak mi nechte i mou smutnou píseň, času bude dost, až slunce zajde, až tmy okem já se budu dívat v hlubší temno, v němž je Smrt i Žití. 169 II.
VŠECKO.
Všecko máme v posled ve své ruce, jenom chtíti, jen se umět těšit! Staré ihned zacelí se rány, srdce buší, naděj – skřivan zpívá. Jen v čas pravý najít pravé slovo, jen je říci, jen je vyslechnouti! a vše dobré bude, jako bylo. Ale kdo chce? Kdo se umí těšit? Kdo to pravé slovo v čas vždy najde? A kdo dovede je vyslechnouti? Ke všemu vždy třeba dvou je srdcí. Jedno mluví – druhé neposlouchá, jedno slyší – druhé jak hrob němé, a přec všecko máme v svojí ruce. Znáš přec chmurný verš ten Baudelairův? Anděl nevěrci sáh pěstí v kštice. 170 Chceš být spasen? – A on pravil: Nechci! Zde to vězí. Chtíti, to je všecko. Chtěj, a bude zářit slunce tobě, zpívat láska i jásati rozkoš, ale dva vždy jedno musí chtíti! Nechce jeden, vše se ve tmy halí, všady noc a ty v ní smutný poutník. Anděl třese kšticí tvou. – Zda slyšíš? Všecko máme v posled v svojí ruce! 171 III.
PŘIROVNÁNÍ.
Jako do černé a chladné hlíny vložíš zrno v samotu a ticho, odejdeš – a vítr letí polem, přijde tma, sníh padá a zem studí, ale zrno zdánlivě jen dřímá, brzy vzklíčí, pučí, raší divě, strhne obal hlíny a je stonkem, roste, sílí, stonek hoří květem, a květ plody slibuje už příští: Takto musíš pochovat své srdce, vložiti je jako těžké zrno, zahrabat je v samotu a ticho, odejít a nechat řádit větry, výsměch lidí, záští, pohrdání, studit hlínu, lhostejnost a faleš, padat sněhy, urážky a zlobu. 172 Však věř, brzy začne to v tvém srdci klíčit, rašit, pučet, zelenat se, brzy ono protrhne též hlínu, písně magickým se zaskví květem, písně, která plod i květ jest v jednom. Mlčky proto zahrabej své srdce! 173 IV.
FINALE.
Za svým stolem sedím sám. Vítr z venku burácí, ať se vzteká, láme snět, svět jsem já tu pro sebe! Lampy svit a v kamnech zář mluví řečí tajemnou, jakby znaly, co to jest: myslit, pracovat a žít! Nosit v srdci lásky taj, pohrdati všedností, ve své duši lidstva cíl, jiným vše – nic pro sebe. V knihách věštců lidstva květ, v stopách velkých duchů jít, s láskou žíti v konec dnů, světem býti pro sebe! 174
LIDSKÉ ŠTĚSTÍ.
Nevěř v plné lidské štěstí, jak to bývá v básni! Trpícím jsou nejvíc hrozni právě lidé šťastní. 175
GHAZEL.
Vždy někdo chválí a vždy někdo haní, vždy někdo útočí a někdo brání, vždy někdo chystá lék a v téže chvíli zas jiný bez ohledů tebe raní. Vždy někdo zboří, jak jen pérem trhne, co po léta jsi stvořil v namáhání. Vždy někdo svírá pěst a vraští čelo, a někdo ruku tiskne v usmívání. Vždy někdo hází blátem, a vždy někdo zas kaditelnou hourá v horování. Toť tvoří právě celý život lidský a jeho běh a jeho kolotání. Jen mudrc stojí pevný v středu toho, jej čest se netkne ani pomlouvání, jeť v hrudi vlastní celá jeho cena a jeho vavřín v ňader čistém plání. On k vůli zábavě i hanu vítá, jeť požitek jen moudrém ve střídání. 176 I datle přejedí se, sorbet sladký, v ješitnost dobré pepře zaštípání: Jen rovnováhu ve všem a pak za vše zas plně dávat s otevřenou dlaní! 177
VZDECH.
Trochu síly, kapku štěstí, hodně lásky jako posud, a chci nésti svěží, čilý, bez otázky, s čím se schýlí ke mně osud! 178
PANTOUM BABÍHO LÉTA.
Krajem jdeš jak ve pohádce, polem, sadem, skrze louku. Stříbro vzduchem svítí sladce, jedno vlákno na klobouku. Polem, sadem, skrze louku, vše tak vlhké, snivé, nyvé. Jedno vlákno na klobouku chytá tě v hře dovádivé. Vše tak vlhké, snivé, nyvé, brillantem plá kapka rosy. Chytá tě v hře dovádivé upomínka, lká a prosí. Brillantem plá kapka rosy, jako slza na tvé řase. Upomínka lká a prosí, octněme se v dávném čase! 179 Jako slza na tvé řase, tak se píseň v duši kmitá. Octněme se v dávném čase, křídlo snů kol hlavy lítá. Tak se píseň v duši kmitá, ale mysl divně líná! Křídlo snů kol hlavy lítá, kolem samá pavučina! Ale mysl divně líná, zalehlé jsou srdce struny, kolem samá pavučina, usedla i na ocúny. Zalehlé jsou srdce struny, nezní starou písní prostou, usedla i na ocúny, a ty z mého srdce rostou. Nezní starou písní prostou, ač v něm tóny kvílí sladce, a ty z mého srdce rostou – Krajem jdeš jak ve pohádce. 180
AESOP.
Před soudci Aesop stál, že při kvasu v harf znění se věčným bohům smál a dával pohoršení. Když všickni v libaci jim slušnou poctu vzdali; měl jakous oraci, ač nechtěli – se smáli. A tak jej udal kdos, že nechtěl ulít vína. Děl: „Vidím jen svůj nos, dál zřít, je mysl líná. Co Zeus mi v oblaku? Co Ares, Afrodita? Jsou rovny přízraku, mně nos jen v cestu kmitá.“ 181 Děl soudce: „V jakou lež a v jaké padáš scestí, svůj hrb nevidíš téžtéž, a přec jej musíš nésti!“ Smích v síni zazněl teď, však Aesop beze strachu dal klidně odpověď: „Hrb ohmatám si, brachu!“ A nový zazněl smích, a rostl v bouř v té chvíli... Co s bláznem? Pravdu stih, a tak jej propustili. 182
POKUŠENÍ.
Má každý, kdo tu žije v dumách, v snění, kdo nad hmotu svých tužeb zvedá kalich, kdo velký kráčeti chce v středu malých, má trudné chvíle zlého pokušení. Je Kristus měl, když v poušti dny své trávil, a náhle Satan jak stín stanul před ním, jej lákal vlády slávou, žitím všedním, „Tvým všecko jest, jen koř se mi,“ když pravil. Je Sokrates měl, číš než s bolehlavem k rtům sklonil, viděl v duchu zašlé časy, zřel Aspasie vděk a žití krásy, jen odvolat a splynout s všedním davem. Je Hus měl v noci před svým upálením, i Arnold, Bruno, i Savonarola, vždy jedno slovo hmota „Zpátky!“ volá, však ideál dí: „Ne, plá vykoupení!“ 183 Je Luther měl, když bibli překládaje po Satanovi kalamářem hodil. Vždy z muk a bojů Spasitel se zrodil; je dobře nad strží se sklánět kraje. Ó, chvíle samoty, ó, chvíle postu, ó, chvíle dumy, přísné meditace, vy, nejtěžší myslících duchů práce, jste plny hloží s květy rajských skvostů! Svět, život, rozkoš, ženy políbení, vše dým a pára proti mužné síle; ó buďte požehnány, černé chvíle, vy asketické chvíle pokušení. Z vás jen se rodí člověk, olbřim pravý, dnes na Libanu, na Kavkaze zítra, a růžemi jsou všecky rány jitra, a urážky vše splynou v hymnu slávy. Nechť čelo krev a prach nechť kryje nohy, nechť slzy rosí chléb, jen prací, bděním lze projít ducha velkým pokušením a klidně si pak sednout mezi bohy. 184
PŘÍMĚŘÍ.
Cos mezi nás a ideál se staví, jak onen křivý tvor, jejž Gynt kdys viděl, to z cesty nehne se, náš mozek tráví, až člověk by se za svou mdlobu styděl. Znáš síly své a znova zas je měříš, zříš metu svou – a nelze dospět k cíli; sta hadů pochyb syčí, sotva věříš, ach, slova! slova! všecky naše síly! Pak naposledy mlčení ti zbývá, jen lze-li s humorem se dobrat hrobu a druhu zatleskat, jenž slušně zpívá – však mlčet sám – svou neprozradit mdlobu... 185
VEČER.
To zvyk již starý jest, když sám jsem večer doma, že rythmu, rýmu spád zas chvěti začne rtoma, po suchopáru dne jak sladká náhrada; dech tají se a ret se táže: Co to bude? A srdce zpívá svou a spřádá sny a hude. Zda tklivá idylla či chmurná ballada? Zda prostý pouze verš, jejž sobě poutník říká, když zvonu slední kvil kdes mezi vrchy zniká? Zda drobná hříčka slov, zda břitký epigram? Zda mythus dávných dob pln symbolů a taje? Zda zbožná legenda či lidu prostá báje? – Cos v duši chvěje se, zřím do tmy sám... Snad cvrčka nota jen tak ostrá, kusá, táhlá, jak holou rukou svou by v ránu Bolest sáhla? (Ta rána pod jizvou vždy stejně živa jest!) Já nevím, naslouchám a slovo k slovu splývá, kdos za mnou stojí to a z mého srdce zpívá, já prachu dítě jsem – on posel hvězd. 186 Kéž jednou chtěl by se zmást, v citů vírném boji chtěl místo písně mi vzít z ňader duši moji a odletěti s ní, jí mír a úkoj dát, a v knihu veršů mých své „finis“ napsat za mne! V těch zvuků dojemnédojemné, a přec jen hříčce klamné snad šel bych poprvé a vskutku klidně spat! 187
SUSPIRIA.
Co budoucnost mi může dáti, když vše mi vzala přítomnost, když po žních, snů svých na souvrati, dlím opozděný, plachý host? Jak rákos osud rve mou vůli, můj sražen let, můj schladnul žár, a moje písně? Takto tulí se k stromu svadlých listů pár. Mám říci Smrti, jež vše bere: „I toto svadlé listí vem?“ – Již vše mi v dálce mizí šeré, jak v zimních mlhách břehů lem. Co drobná prška v zrak můj práší, jak slzné „s bohem“ zašlým snům, to listí se tak měkce snáší, tak tiše k stromu kořenům... 188
MEDITACE.
Den ke dni řadí se jak zrnka na růženci; ty rozsévači jsou a ony opět ženci. Cos druhdy zasil, dnes má zkvésti, čekáš na to, a dnes co požínáš, dnů lepších bylo zlato. Dny plodné, bez čárky z nichž nebyl ani jeden, ty tvoří v budoucnost ráj hurisek a Eden. Žel, také prázdné dny že najdeš mezi nimi, jež nedbal’s vyplnit ni snysny, ba ani rýmy. Ty tráva, polní květ se stydí vedle plodů, však půvab mají též a v celek tkají shodu. I v nich tvůj život jest – ty tvoří a ty baví, a prázdné s plnými jsou teprv život pravý. 189
PODZIMNÍ KRAJINA. (MILOŠI JIRÁNKOVI.)
To byla malá zátoka, kam loďkou jsme zabočili... Po hrázi pár kroků a stoleté nás přivítaly stromy, ve kruhu stojící jak bdělé stráže mýtiny velké, sem tam prostoupené směsicí olšin, šípků, révy, chmele. Buk rozlehlý a stříbrolistý topol, pln rozsochatých haluzí a vrby jak v smutku schýlené nad úzkou strouhou, jež v krajích tisíci se smála vrbic růžovým květem. V středu vlhká hlína, a jako kůže vysvlečených hadů žní chmelných zbytky, ovětralé tyče tu na jehlance stály vyvršenyvyvršeny, o dubu mocné podepřeny větve, tam v neladu se rozházené tměly. 190 Tu půda sšlapaná, tam zelí, řípy se táhly ostrovy, tu zeleň šedá jak olivově lehce nadechnutá, tam ostře jedovatá, v proutí svlačců se vily bílé zvonce plné rosy. A podjeseně táhnul smutný parfum jak z listí vadnoucíhovadnoucího, z mokré hlíny, a z nahořklého balšámu, jímž plné kol břehy byly. Odlehlý kout celý jak Paradou byl severní pln dechů a divné poesie umírání. Výš nad vrcholky rozsochatých stromů jak stádo, jako velké karavany v dál putující oblaka se nesla, tu bílá jako ptáci pustin, šedá a namodralá, těžce fialová, tu plná světla a tu plná deště a všecka plna podivného kouzla, jímž pouze jeseň mluví ku mdlé duši. Jak únava to na všem spočívalo po práci odbyté, ne ona sytásytá, jež děkuje, že dílo s plným zdarem jest hotovo, však ona vyčítavá, jež ptá se proč a k čemu všecka práce? Nač starý plod mře, aby nový povstal? Nač za letem se žene nová jeseň? 191 Nač v změny spáru úpí svět a tvorstvo? A valná její olověná tíha na duši klesla jako těžké mračno, zkad nechce, nechce, nechce spadnout krůpěj osvěžné vláhy, které zvolna táhne nad krajinou a v rýhy brázd jen hází stín za stínem a odtáhne a zmizí. Stín v polích za ním, nikdy však stín z duše. 192
FINALE.
[193] Ach, najít sebe v tomto víru světa! To pravé najít, co vždy k výši vzlétá, co nad děckem jak nad lilijí prodlí, co chápe vše a odpouští, se modlí k neznámým bohům, kde se jiný rouhá! Ach, moci mluvit vždy, kde mlkne touha, a toužit vždy, kde slovo na rtu vázne! Dny svoje házet, jak do urny prázdné se lístky řinou, hlasujících davy by vytáhly vždy každý lístek pravý! Ach, v celé této dlouhé žití pouti se bídáctví a zrady neleknouti, být prostý vždy, kde jiný slávu hledá, být bez viny, kde jiný kámen zvedá, být věřící, kde každý vysmívá se! Jít za svým cílem, vzdáti se jen kráse, chtít dobro jen a myslit, snít a bájit... Lze lépe sebe v světa víru najít?
[195] OBSAH.
Prolog5
I. Klotho
Jarní melodie. Mládí15 Jaru16 Jabloňové květy17 Pantoum jarní18 Cestou20 Noční ticho21 Já motýlů jsem viděl pět22 Melodie24 Píseň v horách25 Cestou lesem27
Román z písní. Úvodem31 Ouvertura32 [197] Na knihu písní33 Přemítám34 Píseň36 Tys přišla!37 Starý román38 Nožka40 Jarní sedmikráse41 Pastel42 Logika lásky43 Symfonie letního dne45 Lilie49 Kohouti50 Ty okamžiky51 Píseň52 Píseň53 Píseň55 Večer57 Píseň58 K vůli tobě59 Na knihu písní60
II. Lachesis
Siesty. Vázy65 Pohár66 Básník a moře67 [198] Kus poetiky68 Na knihu básní Léona Dierxe69 Dva sonety70 Na první stránku básní Michel-Angelových71 Mezi překládáním Ši-kingu72 Ballada – přípitek73 Na starý almanah75 Při zprávě o smrti Leconta de Lisle79
O dětěch a s dětmi. Dětská85 V jarním dešti87 Tatrmánek89 S výtiskem české kroniky svým dcerám91 Děti rostou93 Mile95 Andělská legenda vánoční97 Tichý dům100
Listy z památníků. I. (Pod jednu podobiznu)105 II. Sloky do album106 III. (V památník astronoma)108 IV. (Markétce K....)109 V.110 VI.112 VII. Píseň svatební114 [199] VIII. Vždycky!116 IX. Sloky k sňatku118 X. Sobě120
III. Atropos.
Karantena. Karantena127 Reflexe129 Stará báj131 Píseň133 Hrůza prostoru134 Smutek136 Věčný refrain138 Starý žebrák140 Rána142 Dva lístky šalvěje143 Sestina144 Sloky146 My nesmíme být dlouho šťastni!147 Pod Krista Myslbekova149 Stín151 Účty153 Přírodě156
Templa serena. Místo prologu163 Akvarel164 [200] Podzimní jitro166 Z denníku básníkova. I. Kdy že?168 II. Všecko170 III. Přirovnání172 IV. Finale174 Lidské štěstí175 Ghazel176 Vzdech178 Pantoum babího léta179 Aesop181 Pokušení183 Příměří185 Večer186 Suspiria188 Meditace189 Podzimní krajina190 Finale193
E: jj + sf; 2004 [201]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 201