PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI LECONTA DE LISLE.

PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI LECONTA DE LISLE.
Ta zjevů tůň, kde v tvarů stálé změně tvář Maja v steré škrabošky si halí, nad kterou klidný stáls, k ní patře z dáli, čta její reflex v muži jako v ženě; Tata, chaos jedněm, druhým kosmos ladný, ta, oceán, v němž my jsme bublinami, hrajíce s vášněmi a sny a klamy, než skráň nám ovane dech smrti chladný; Tata grandiosní, zářná, necitelná, stooká bytost, živá věčným ruchem, jsouc hmotou sama a jsouc sama duchem, v čas, prostor rozlitá a nesmrtelná; Tata Isis závoje své rozhalila; Tys nahléd v ně, však zpěvná zmlkla ústa; nad čelem Tvým závojů řasa hustá jak zapadla, polibkem Smrti byla. 79 Co táhlo naposledy Tvojí duší? Zda zjevy tropů, kde Tvé dětství teklo? Zda mythů edeny, zda dějin peklo, než ve věčné se utopila hluši? Zda slyšels bojů vřavy od severu, zda slyšels táhlou píseň muezinů, zda viděls karavany ležet v stínu, zda viděls Nimroda věž tát v mlh šeru? Zda zjevil se Ti hrozný, obrovitý stín Kainův s věčnou kletbou na rtu sprahlém, či v tonu flétny lesbické zda táhlém jsi mezi laury zřel a mezi štíty Jakjak lunu, když se noří z tůně mraků, Milosskou paní, symbol věčné krásy? Zda ona pohladila Tvoje vlasy, rty zpečetila věčnou noc mdlých zraků? Kdo ví, kdo poví? Lupen s krásy stromu, juž málo jich tam, jak Ty plných šťávy, spad, věčných vln jej pohltily davy; šels, jak mdlý poutník když se vrací domů. A nikdo pokraj roušky neodhalil, v níž slední taj Jsi svého srdce skrýval, sám jak bůh chladný k světu, jak Jsi zpíval, číš hořkou zved Jsi, již Ti osud nalil. 80 A klidně jak Jsi žil pod lednou maskou té velké kosmu k lidem lhostejnosti, mráz děsu nechals prochvět Svoje kosti, k myšlénce, k tvaru pouze poután láskou. Dals příklad všem nám veliký a ryzí, jak žíti duchem, odříkáním, prací, jak srdce sevříti, až vykrvácí, jak splynout nitkou v nekonečna přízi. Jak nad bezdnem snů klamných, vidin marných, nad břehem Změny s pouhou vírou slovu lze dílo postaviti tvrdší kovu jen z myšlénky, jen z citů srdce žárných, Ježjež jako Cheopsova pyramida se dívá v poušť, nad kterou hvězdy spějí, již větry písku víry nezavějí, a jejíž patu sama Věčnost hlídá. 81