REFLEXE.

Jaroslav Vrchlický

REFLEXE.
Tou dlouhou, těžkou cestou za uměním tak mnohé v duši klíčilo a zrálo, však v pevný tvar se pouze leccos vtkalo a větší díl jen pouhým zůstal sněním. Jen myšlénkou, nápadem okamžitým, jak blesk, jenž projede dál noční, tmavou; tak tisíc snů a plánů spělo hlavou tím žitím vnitřním, událostmi sytým. To zapadlo vše dávno. Náhle pozdě při čtení mladších cosi tebe zdraví. Tvůj starý cit a sen ti: Postůj! praví, při každém kroku jest jich hub jak v hvozdě. Jsou v jiném tvaru, jinou řeč si předou, však v jádru vidíš, staří jsou to známí, sny, snahy, touhy, které byly s námi, zas novou generaci k hrobu vedou. 129 Tu jasně cítíš i cos nevyslovil: Nic neztratí se z myšlénkové dílny, žár v citů výhni plane stejně silný, a perel v moři dost, by vnuk je lovil. A nelituješ opomnění, ztráty, vše vysloví se, vyhrání a stvoří, rád tříští v posled splyneš v tomto moři, k dnu nepaměti v mír a pokoj svatý. 130