SESTINA.

SESTINA.
Tak vem v ruku naděje mdlý kahan, sestup v němé bolesti své hrobku, na marách kde leží mrtvá láska, zaplaš černé pochybností stíny, jako na Lazara Kristus volal, křikni a snad mrtvá vstane v život. A já vstoupil, za mnou zůstal život, se stíny se v zápase chvěl kahan, já v tmě stanul a já do tmy volal, rozhlaholil ňader svojich hrobku, splašil z koutů všecky spící stíny... Kdo dál dřímal – byla moje láska. Byla sličná ve snu smrti láska, víčka přivřená, kde zářil život, lehkými se stmívala jen stíny, které honil v bledé tváři kahan; bílá růže pohozena v hrobku, jak by v studny propast já jsem volal. 144 Dcero snů a touhy, vstaň! – já volal. Že jsi, ukaž, nesmrtelná láska, za kolébku novou že máš hrobku! Smrt že neznáš, otcem tvým že život, poesie že tvůj světlý kahan, který plaší zlobné příšer stíny. Vstaň a zaplaň plným sluncem v stíny! Jako Ježíš s kříže svého volal, tak já zvedám nadějí svých kahan, do tmy bolů volám: Láska! Láska!! Ticho – daleko vře kdesi život, a já zdrcen usedám si v hrobku. Nuže, zvolím za svůj dům teď hrobku, zahalím se celý v černé stíny, budu hledat v tajích smrti život, potrestán, že rouhavě jsem volal jméno tvé, mnil, nesmrtelná láska nedá zhasnout nadějí mých kahan. V stíny moje, sestino, buď kahan, v smutný život, kde je mrtva láska, v hrobku nerad poznovu bych volal! 145