TATRMÁNEK.

Jaroslav Vrchlický

TATRMÁNEK. (MILE.)
Tatrmánek z papíru, sotva pohnu nítě, točí se a hopkuje dle mé zvůle hbitě. Trpělivě na stěně, až já přijdu, čeká, dotknu se ho, nohama i rukama seká. Avšak neví ubožák, co tak namáhá se, na stěně že vlastní stín jemu vysmívá se. Roztahuje údy též a se po něm křiví, strouhá jemu mrkvičku, úskočný a lstivý. 89 Ale sotva přestanu tahat nitky, rázem s tatrmánkem jeho stín mžikem padne na zem. Věru život podivný má ten tatrmánek, na zdi celé hodiny líný, dlouhý spánek. Pak zas divné křepčení, jak jen pohnu nití, sem tam, dolů nahoru, je to živobytí! Ale směšný jeho stín horší osud nese, z cizí snahy on jest živ a jí – vysměje sese. 90