PODZIMNÍ KRAJINA.

Jaroslav Vrchlický

PODZIMNÍ KRAJINA. (MILOŠI JIRÁNKOVI.)
To byla malá zátoka, kam loďkou jsme zabočili... Po hrázi pár kroků a stoleté nás přivítaly stromy, ve kruhu stojící jak bdělé stráže mýtiny velké, sem tam prostoupené směsicí olšin, šípků, révy, chmele. Buk rozlehlý a stříbrolistý topol, pln rozsochatých haluzí a vrby jak v smutku schýlené nad úzkou strouhou, jež v krajích tisíci se smála vrbic růžovým květem. V středu vlhká hlína, a jako kůže vysvlečených hadů žní chmelných zbytky, ovětralé tyče tu na jehlance stály vyvršenyvyvršeny, o dubu mocné podepřeny větve, tam v neladu se rozházené tměly. 190 Tu půda sšlapaná, tam zelí, řípy se táhly ostrovy, tu zeleň šedá jak olivově lehce nadechnutá, tam ostře jedovatá, v proutí svlačců se vily bílé zvonce plné rosy. A podjeseně táhnul smutný parfum jak z listí vadnoucíhovadnoucího, z mokré hlíny, a z nahořklého balšámu, jímž plné kol břehy byly. Odlehlý kout celý jak Paradou byl severní pln dechů a divné poesie umírání. Výš nad vrcholky rozsochatých stromů jak stádo, jako velké karavany v dál putující oblaka se nesla, tu bílá jako ptáci pustin, šedá a namodralá, těžce fialová, tu plná světla a tu plná deště a všecka plna podivného kouzla, jímž pouze jeseň mluví ku mdlé duši. Jak únava to na všem spočívalo po práci odbyté, ne ona sytásytá, jež děkuje, že dílo s plným zdarem jest hotovo, však ona vyčítavá, jež ptá se proč a k čemu všecka práce? Nač starý plod mře, aby nový povstal? Nač za letem se žene nová jeseň? 191 Nač v změny spáru úpí svět a tvorstvo? A valná její olověná tíha na duši klesla jako těžké mračno, zkad nechce, nechce, nechce spadnout krůpěj osvěžné vláhy, které zvolna táhne nad krajinou a v rýhy brázd jen hází stín za stínem a odtáhne a zmizí. Stín v polích za ním, nikdy však stín z duše. 192