PODZIMNÍ KRAJINA.
(MILOŠI JIRÁNKOVI.)
To byla malá zátoka, kam loďkou
jsme zabočili... Po hrázi pár kroků
a stoleté nás přivítaly stromy,
ve kruhu stojící jak bdělé stráže
mýtiny velké, sem tam prostoupené
směsicí olšin, šípků, révy, chmele.
Buk rozlehlý a stříbrolistý topol,
pln rozsochatých haluzí a vrby
jak v smutku schýlené nad úzkou strouhou,
jež v krajích tisíci se smála vrbic
růžovým květem. V středu vlhká hlína,
a jako kůže vysvlečených hadů
žní chmelných zbytky, ovětralé tyče
tu na jehlance stály vyvršenyvyvršeny,
o dubu mocné podepřeny větve,
tam v neladu se rozházené tměly.
190
Tu půda sšlapaná, tam zelí, řípy
se táhly ostrovy, tu zeleň šedá
jak olivově lehce nadechnutá,
tam ostře jedovatá, v proutí svlačců
se vily bílé zvonce plné rosy.
A podjeseně táhnul smutný parfum
jak z listí vadnoucíhovadnoucího, z mokré hlíny,
a z nahořklého balšámu, jímž plné
kol břehy byly. Odlehlý kout celý
jak Paradou byl severní pln dechů
a divné poesie umírání.
Výš nad vrcholky rozsochatých stromů
jak stádo, jako velké karavany
v dál putující oblaka se nesla,
tu bílá jako ptáci pustin, šedá
a namodralá, těžce fialová,
tu plná světla a tu plná deště
a všecka plna podivného kouzla,
jímž pouze jeseň mluví ku mdlé duši.
Jak únava to na všem spočívalo
po práci odbyté, ne ona sytásytá,
jež děkuje, že dílo s plným zdarem
jest hotovo, však ona vyčítavá,
jež ptá se proč a k čemu všecka práce?
Nač starý plod mře, aby nový povstal?
Nač za letem se žene nová jeseň?
191
Nač v změny spáru úpí svět a tvorstvo?
A valná její olověná tíha
na duši klesla jako těžké mračno,
zkad nechce, nechce, nechce spadnout krůpěj
osvěžné vláhy, které zvolna táhne
nad krajinou a v rýhy brázd jen hází
stín za stínem a odtáhne a zmizí.
Stín v polích za ním, nikdy však stín z duše.
192