HRŮZA PROSTORU.

HRŮZA PROSTORU.
Ó, staří znali ji, tu hrůzu před prostorem, jež náhle nutká nás vrhnout se s věže srázné v to moře bez mezí a nedozírné, prázdné; ta jako aloe vybuchne v srdci chorém. Kam hneš se, za tebou jde všady neuprosná, ať zima uspává, ať zpívá kolem Vesna; v sled tvojich čtyrech stěn ta malá jizba těsná je sladký oddech ti, je ambrosie rosná. Však s okna hlédneš-li v hluk vířícího města s třetího poschodí na dlažbu, k slunci, v řeku a v moře rudých střech, do větru svistu, jeku, za každý výhled ten tě její výtka trestá. Je všady, všady jest jak nekonečné moře, a ty jsi vloček v ní a ty jsi malý atom, žít chceš a plát a být a nepřestati na tom, klam v srdci odvěký a illusí všech hoře. 134 A v knihách najdeš ji, v těch palimpsestech duchů, je bezdná, nesmírná, tě obejímá kolem, a mluví radostí, jak stejně mluví bolem, a mluví mlčením víc nežli v každém ruchu. A v myšlénkách tvých jest a na dně jejich leží, jak perla otravná v rozkoše číši zlaté, spí ženy na prsech, jež kypí vrchovaté, spí v davů odboji i v hvozdů hymně svěží. Ty před ní utíkáš a vždy jsi otrok její, a vždycky najde tě a všady schvátí tebe, jí moře malé jest, náprstkem jí jest nebe, kde bílé oblaky jak labutí tlum spějí. Kam před ní uniknout? Ó, boj to věru věčný! Tu sbitých prken šest a v ráz k nim řekneš „Ave!“ A padáš v noc a sen. – Však je tam snění pravé? Kdož ví? – Snad nový svět a teprv nekonečný! 135