KARANTENA.

KARANTENA.
Jsou takové dny karanteny v žití, duch není k práci, ani k lásce stvořen, jen únavu svou a jen mdlobu cítí, jak stoletý a v zemi tlící kořen. Co bude dnes, co zítra, ptá se líný, zří v prázdno tupě, hodiny se vlekou, v síť opřádají tebe stíny, stíny a houstnou vždy a stále – budou řekou. Je takových dnů prázdných zapotřebí? Jsou odpočinek snad a úhor duše? Co čekáme v nich? K zemi zříš a k nebi... Kol pusto – jsi jak v poli sirá hruše. Ni slzičky květ nemá u své paty, ni trávky stvol, kde motýl dlel by chvíli, v den šerý ani slunce promyk zlatý, plod v snětích dlouhými je dešti shnilý. [127] A čeká, čeká – snad na ten blesk boží, snad na ten rubáš mlčícího sněhu, snad na sekeru, suché její hloží jíž zaplá v krbu podzimního žehu. A čeká, čeká... déšť se s nebe lije, a nikde paprsku a nikde změny! Kdes, lásko, nadšení, kde poesie? – Ó, děsní dnové srdce karanteny! 128