TATRMÁNEK.
(MILE.)
Tatrmánek z papíru,
sotva pohnu nítě,
točí se a hopkuje
dle mé zvůle hbitě.
Trpělivě na stěně,
až já přijdu, čeká,
dotknu se ho, nohama
i rukama seká.
Avšak neví ubožák,
co tak namáhá se,
na stěně že vlastní stín
jemu vysmívá se.
Roztahuje údy též
a se po něm křiví,
strouhá jemu mrkvičku,
úskočný a lstivý.
89
Ale sotva přestanu
tahat nitky, rázem
s tatrmánkem jeho stín
mžikem padne na zem.
Věru život podivný
má ten tatrmánek,
na zdi celé hodiny
líný, dlouhý spánek.
Pak zas divné křepčení,
jak jen pohnu nití,
sem tam, dolů nahoru,
je to živobytí!
Ale směšný jeho stín
horší osud nese,
z cizí snahy on jest živ
a jí – vysměje sese.
90