AKVAREL.
V řadách oken slunce hoří,
topasy v ně samé tká,
druhý břeh ve stínů moři
splývá, z nich se luna noří
jako vzdušná baletka.
Ještě stojí v zákulisí,
čeká, taktovku až chmur
noc jí kyne, načež rysy
vzplanouc živějšími vmísí
v hvězdný rej se na azur.
Chvíle přechodu a dumy!
Bez pohnutí stojí strom – –
z dálky město hlomoz tlumí,
řeka jako ze sna šumí,
cos jak mír vlá v mžiku tom.
164
Ale je to chvilka pouze,
ve svítilen požáru
než vzplá řeka v steré prouze,
v stíny než se vnoří dlouze
světla z oken, kočárů
Vv masku chmur se měsíc skryje,
jakby mřít chtěl o závod
se sluncem, jež vodu pije,
nebe, země feerie,
než svůj začne chorovod.
165