Po dlouhé době jednou zase
jsem přímo hled v tvůj obličej.
Plál ve obvyklé svojí kráse,
byl svěžest, lesk a ruch a rej;
já cítil, kterak dotýká se
tvých spánků jaro, čaroděj.
Já s tebou zaplanout chtěl znova,
zas šťastný jako děcko snít,
já hledal v píseň zvuk i slova,
jak všemohoucí chtěl to cit;
však chyba v počtu – u hřbitova
že musilo to právě být!
Hned lží mi byla záře zlatá,
jež šlehala až v rakví kout,
já začal vážit: Zisk a ztráta,
kde jeden volný, tisíc pout;
tvá veliká lež nestydatá,
těch přechodů a proměn proud!
Že já v tom nic, mne nezaleklo,
u tebe všemu zvykne se;
co v mukách staletím se vleklo,
dál klíčí v tobě – v pralese.
Tys klidna – člověk pouze peklo
si v nitru z něho odnese.
Tvá lhostejnost a necitelnost
mi otrávila všecko v ráz,
já ptal se: Co jest nesmrtelnost?
Tvůj mech to ví, tvé třtiny klas.
Co platna vůle má i dělnost,
bych před tebou se znova třás’?
Na chvíli koketuješ s náma,
cos duchu díš, cos tělu dáš,
a zjevů pestré panorama
kejklířem před zrak rozkládáš,
než v příšerné se shroutí drama,
jež v katastrofu zapřádáš.
Tvůj lesk a smích, tvůj zpěv a ševel
byl průhlednou mi maskou jen;
já viděl plíseň, rmut a plevel
a slyšel nářek, pláč a sten.
Ó nežádej víc, ani nevel,
bych tebou moh’ být okouzlen!
Jdeš cestou, jíž můj rozum nezná,
jdeš cynicky za cílem svým,
a pýří květů jak tříšť hvězdná
ti nových tvarů kukla, vím;
já nad propastí skloněn bezdna
jen vidím prázdnotu a dým.
A ty mne lepším nepoučíš,
ať kveteš jako před lety,
ať záříš, hlučíš, zvučíš, pučíš,
sterými vnadíc zálety,
ba ani mír mi nezaručíš
v svém klínu v zemi pod květy.
Ó krásné báje, mládí zkazky,
kde je ten štěstí ideal?
Ti strhnout tisíceré masky,
by Boha pohled v tvář nám plál?
Tě poznati a bez otázky
se bráti věčnem dál a dál?
Jsme střízlivější pokolení,
jsme soci dva – to víme dnes,
co nám tvých živlů burácení,
co jarní, nevinný tvůj ples?
Čím filomely zní nám pění,
co kvetoucí nám praví vřes?
Tys věčná Isis! Ve tisíci
nám tající se závojích,
tu koketujíc s večernicí,
tam skryta v dívčích ňader sníh.
Co zbývá? S chladnou dál jít lící,
svůj nech si život, – nám náš smích.