Má drahá, krásná, sladká Annie,
má lásko, již mám nad vše rád,
vždy znovu po Vás roztoužený
Vás pozdravuji nastokrát.
Života mého, snů mých paní,
mně dovolte, Vám psáti list,
jenž – vím a jinak nelze ani –
jen ohni padne za kořist.
A přec, Vy milá přede všemi,
než v ohni vzplane zakrátko,
nechť poví Vám, jak drahá Jste mi,
má krásná, zlatá pohádko!
Nechť poví Vám, jak nedočkavě
vždy s touhou čekám na chvíli,
kdy Vaše drahá skráň k mé hlavě
se jako zázrak nachýlí.
Nechť poví Vám, jak Jste mně milá –
ba drahý pocit neznámý
Jste v duši mojí probudila,
jak žádná jiná před Vámi.
Nechť poví Vám... ó, co vše říci
Vám chtěl bych, drahá Annie má!
Krom Vás mou duši milující
nic takým kouzlem nejímá.
Jsem Váš a Vámi zajat zcela,
tak z celé duše Vás mám rád...
A za to, že má duše směla
i v štěstí věřit jedenkrát –
A za to, že jsem setkal s Vámi
se v životě svém k posledu,
i za to, co mi duši mámí,
za každý z Vašich pohledů –
A za to, že Jste trochu světla
v mé osamělé vnesla dni
a že v mém srdci Vámi zkvetla
má drahá láska poslední –
Za vše to, Annie, k Vaší hlavě
bych požehnání snesl rád
a dlouze, horoucně a žhavě
Vás líbám nastotisíckrát...
Má drahá, drahá Annie, touho
a lásko má, můj zlatý sne –
ó, viďte, ještě dlouho, dlouho
mé štěstí ve tmách nezhasne?
Ach, nesmí! Já v ně život celý
jsem věřil, doufal, čekal rád,
já říkával si osamělý,
že ke mně přijde jedenkrát...
Já věřil, že ten div se stane,
že zázrak vejde v duši mou,
že ruce drahé, zbožňované
mne jednou v lásce obejmou –
Já věděl, v životě že jdu si
pro chvíli, o níž duše sní,
já věřil, ta že přijít musí,
jež smutek dnů mých rozjasní...
Já věřil vždy, že darmo nelká
má duše po ní, věřil jsem,
že láska, krásná, svatá, velká,
nebude jednou marným snem –
Tak míjela mi léta trudná,
kdy život se tak marným zdál –
jen v srdci, hluboko kdes u dna,
má hvězdná touha žila dál.
A tak jsem vídal v truchlém snění,
jak život mizel, v dálku táh’ –
„Jest pozdě!... Ještě pozdě není!“
jsem říkával si v samotách.
A zatím kol šly mnohé ženy –
ach, ne, já snil jsem o jiné
a dál jsem věřil roztoužený,
že její zrak mi pokyne...
Má dobrá, krásná, drahá, milá,
Vás měl jsem v duši, čekal jsem –
ne, o čem léta duše snila,
přec nebylo jen marným snem!
Vy, drahá, v té své mladé kráse
Jste vlídně vešla v cestu mou,
jak s nocí jitro potkává se
a jako jaro se zimou –
Vím, den můj k večeru se chýlí,
den Váš se teprv rozední –
ó, zůstaň se mnou, zůstaň chvíli,
má svatá lásko poslední!
Má krásná, drahá Annie, touho
a lásko má, můj zlatý sne –
ó, viďte, ještě dlouho, dlouho
mé slunce ve tmách nezhasne?
Má drahá Annie, nad vše dražší,
má nejmilejší, rcete, čím
se za všechnu tu lásku Vaši
Vám odměním a odvděčím?
Vy, jejíž jméno je mi svato,
Vy, která Jste mým drahým snem,
čím za vše splatím Vám, i za to,
že jednou v žití šťasten jsem?
Já za to vše, čím žiji znova
po dlouhých letech, plných ztrát,
v té lásce, již k Vám srdce chová,
Vám děkoval bych tisíckrát.
Já Vámi procitnul a ožil
jsem z těžkých snů těch přešlých let –
k Vám bůh mi v srdce lásku vložil
až nakonec, až naposled...
Já teprv pozdě v žití šťasten
být mohu aspoň nakrátko –
kéž dlouho, dlouho trval čas ten,
kdy se mnou Jste, má pohádko!
Kéž Vaše láska, již si chrání
mé srdce jako drahý skvost,
kéž se mnou byla do skonání,
kéž se mnou byla pro věčnost!
Já chvěji se, čím byl bych bez ní,
jež nyní štěstí učí mne
a jež mé srdce tiše vězní
v horoucí touze upřímné...
Ó, lásko má, já vždy se chvěji,
že jednou přijít mohlo by,
co v zoufalství a beznaději
mé štěstí krutě pohrobí...
Ó, lásko má, ó, viďte, Vy že
mne nezradíte, nikdy ne,
a láska, jež nás k sobě víže,
ta nezajde a nezhyne?
Má Annie, Vy jen buďte při mně,
můj světlý, krásný osude,
a v životě tom žádné břímě
již těžkým pro mne nebude.
Já cítím, síla ve mně vzrůstá,
že za Vás dovedu se rvát –
vždyť líbat Vás má směla ústa,
Vás, již mám nad svůj život rád!
Vždyť Vás jsem potkal na své pouti
a to mi k pýše postačí,
že ruce mé Vás obejmouti,
Vás mohly, Vy má nejsladší!
Ó, Vy, jež Jste mé srdce jala
tak mocným kouzlem, že se chvím,
že láska k Vám, tak neskonalá,
ukončí jednou šílenstvím –
Vy, jejíž jméno je mi svato,
má Annie drahá, přesladká,
čím odvděčit Vám smím se za to,
že láska v sny mé hvězdy tká?
Já nábožně pro život celý
Vám žehnat chci za dobu tu,
když zdravit Vás mé oči směly,
jak vešla Jste v mou samotu!
Vás k sobě vinu, hlavu Vaši
objímám svýma rukama,
Vás, která Jste mi nad vše dražší,
Vás, jež Jste stálá touha má!
Já líbám Vaše čelo bílé,
Vás líbám, drahou, jedinou,
Vás žehnám za ty všecky chvíle,
jichž vděky nikdy nezhynou...