JE MÁLO NÁS...
„Je málo nás, jen hlouček malý,
ó, sudba naše neblahá!
Kol nás, kam zrak jen dosahá,
jak moře se to na nás valí...
Je málo nás – ó, sami rcete,
co zmůžem sami proti všem?
Nám vítězství je marným snem!
Ó, malomoci naší kleté!
Je málo nás!“ – Ten výkřik stálý
zní odevšad... a proto jen
s osudem psance spokojen
šíj v porobu dát člověk má-li?
Nač vzdychati, že vše je darmo,
nač povzdech z prsou hluboký,
že zrozeni jsme otroky,
vždy odsouzeni v těžko jarmo?
Kdože to v řadách pravil: „Vzdát se!“
Ven z našich řad, ten prokletý,
zde není místa pro skety,
je slaboch totéž jako zrádce!
10
Ať málo nás, však v prsou dříme
nám víra, že ten hořký trud
nás nezdolá a doposud
ve vítězství že doufat smíme!
Ta víra nadšení v nás živí,
jež roznítí a ve hrudi
nám obří sílu probudí,
jež schopna vykonati divy.
Ať bouře kolem duje prudce
a daleko ať ke spáse –
kdo mužem je, zde nevzdá se
a padnout smí jen s mečem v ruce!
Boj za to vše, co všem je svato,
nám vnucen byl. Kdo zbabělý
by váhal?... A muž padne-li, –
vítězství bratří stálo za to!
11