Verše příležitostné (1931)

Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
VERŠE PŘÍLEŽITOSTNÉ
[3] BOHDAN KAMINSKÝ
VERŠE PŘÍLEŽITOSTNÉ
NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ V PRAZE
[5]
I.
Kdys v mrtvém tichu, kdy se nehne list, Kdys v mrtvém tichu, kdy se nehne list,
 usnula matka, přemožena mdlobou. Tu přišel k ní, kdo dávno plál k ní zlobou, chtě krást jí děti, kořistí svou jist. Chtěl vychovat v nich k matce nenávist, chtěl děti, které byly její zdobou, by zapomněvše na ni, vzrostlé dobou, otroctví jednou padly za kořist. Ó, vzbuď se, matko, zachraň děti rodné! – A vzbudila se v poslední té chvíli s výkřikem, který na dno v srdce bodne. A vzchopila se rázem, s jejích skrání blesk srší, a v ní obří rostou síly jak lvici, která mláďata svá brání. 7
II.
Co den, to boj a zápas neustálý – Co den, to boj a zápas neustálý –
 hle, české děti nástrahou a léčí jsou chytány, by jednou cizí řečí své rodné matce klnuly a lály. Jest možno, rcete, na boj hledět z dáli, když slabší podléhá? – Tím síla větší buď v nás, čím více roste nebezpečí, tím pevněj v šiku stůjme jako skály! Tím více bděmež v zápasu i práci, ať cizí lest nás nikdy neudolá, ať z našich dětí nejsou jednou zrádci! A kdo jsou muži, nechť se stanou obry v tom vědomí, vlast k pomoci že volá a že boj náš je poctivý a dobrý! 8
III.
Kdo říci smí: boj vybojován už? Kdo říci smí: boj vybojován už?
 Kdo říci smí: již bezpečni jsme dosti? Lze oddati se líné nečinnosti? – Ne, tam, kde stál, dál každý vlasti služ! Vždy na stráži! A vždycky celý muž buď každý z nás! V svém srdci víru hosti a v práci, v boji, v lásce, povinnosti svůj k svému každý účinně se druž! Vlast za ochranu volá pro své děti, jež ztraceny jsou, než se naděješ – lze mlčky k tomu jenom přihlížeti? Ne, třeba štít zde nastaviti ráně, až ustoupí, s kým křivda jde a lež, a zvítězí, s kým je tu pravda Páně! 9
JE MÁLO NÁS...
„Je málo nás, jen hlouček malý, ó, sudba naše neblahá! Kol nás, kam zrak jen dosahá, jak moře se to na nás valí... Je málo nás – ó, sami rcete, co zmůžem sami proti všem? Nám vítězství je marným snem! Ó, malomoci naší kleté! Je málo nás!“ – Ten výkřik stálý zní odevšad... a proto jen s osudem psance spokojen šíj v porobu dát člověk má-li? Nač vzdychati, že vše je darmo, nač povzdech z prsou hluboký, že zrozeni jsme otroky, vždy odsouzeni v těžko jarmo? Kdože to v řadách pravil: „Vzdát se!“ Ven z našich řad, ten prokletý, zde není místa pro skety, je slaboch totéž jako zrádce! 10 Ať málo nás, však v prsou dříme nám víra, že ten hořký trud nás nezdolá a doposud ve vítězství že doufat smíme! Ta víra nadšení v nás živí, jež roznítí a ve hrudi nám obří sílu probudí, jež schopna vykonati divy. Ať bouře kolem duje prudce a daleko ať ke spáse – kdo mužem je, zde nevzdá se a padnout smí jen s mečem v ruce! Boj za to vše, co všem je svato, nám vnucen byl. Kdo zbabělý by váhal?... A muž padne-li, – vítězství bratří stálo za to! 11
PROSLOV (25. V. 1885)
Ne smutek víc, dnes volně hruď a hrdě vztyčme čela, po českém kraji vítězná kéž píseň zazvučela; ten český hlahol volně v dál zní jásavýma rtomartoma, jak z dob se slávy rozléhal zde u nás, v Čechách, doma! My byli věky v podnoží, teď hlásíme se k právu, dnes prapor otců zvedáme a starou českou slávu, dnes pro svou hlavu vlastní chyš i vlastní chrám svůj máme a za chléb cizí nikdy již a nikde nežebráme. Ne, ne; dnes poklad nejvyšší, všech cizích skvostů větší my máme v drahých matek svých té krásné, svaté řeči. – A jestli to nám chcete brát a ničit naše prahy, 12 my dáme život, srdce, krev, leč ne jich odkaz drahý. Jste proti nám! – Co chcete víc? Váš pohled vám jen zpátky, vám, kteří krví psali jste těch našich dějin řádky. Vám zpátky slinu na čelo a zpátky smích váš cizí. Náš boj, ten vždy byl poctivý a srdce naše ryzí. A chcete-li, váš drzý smích i lhaní vaše podlé víc hlavu žádnou neschýlí k té cizí vaší modle – ne, v českém lidu vítězná zní píseň chórem temně: „Jsi s námi, Svatý Václave, vojvodo české země!“ A my jdem s žárem na čele a s posvěcením v hrudi a cítíme to hluboko, že pohled váš jen studí, že naše srdce pohled váš až do krve jen drásá a že je v našem praporu a v nás jen vlastní spása. 13 A přijde čas, jenž pošle nám z té prosté, české školy proroky, věštce nadšené a velké apoštoly, již láskou k svému národu a vírou v příští vzplanou a v zlatý prestol pozvednou svou matku utýranou. A řeknou: – Zdráva, matko, buď, ty matko naše drahá, až k tvému trůnu cizí křik a vášeň nedosahá, dnes český hlahol volně v dál zní jásavýma rtoma, jak z dob se slávy rozléhal zde u nás, v Čechách, doma. 14
KORUNA SVATOVÁCSLAVSKÁ (1886)
Ty svatá pro svůj bol i pro žal i pro své svaté z mrtvýchvstání, jak často v snů tvých jarní pláni srp jedovaté zášti požal i s kořenem ti každý květ! ó, vlasti má, kdo může říci, jak tebe že jej osud hnět a trýzní věčných muk a běd tvé svaté srdce milující v krev rozbodal!... Kdo jako ty smí říci, v oku svatý zápal, že celý svět se na tě sápal, se nevděku i zrady chápal, buď ze zášti či z lakoty! Přec dále stojíš nezdolána, ó, královno! V té vřavě velká a svatá, čistá trpitelka, ty čekáš úsměv toho rána, kdy zavlá kolem štěstí dech, kdy tvoje děti budou znova ne poslední víc v národech, kdy v pláně velkých, krásných Čech zajásá píseň skřivánkova... 15 Ty víš, ta vzroste na chorál, ó, matko, v slavné chvíli jedné, až po té dlouhé zimě bědné na vdoví trůn tvůj v slávě sedne si posvěcený český král! Půl století, co miliony se rozjásaly k jeho chvále a v svatovítské kathedrále se rozjásaly všecky zvony – Tys viděla své děti stát kol trůnu tvého, kterak zřely ten královský tvůj majestát, a cítila jsi v očích tát slz radosti proud rozechvělý. Ty tušila jsi jako v snách v svém srdci sladkou tuchu jara, tys cítila, jak práva stará ti vrácena – stín Otakara že na tvou hlavu ruce vztáh’... A myslila’s, že bude zasezase, jak bývalo, že k srdci tvému zas štěstí skane, k diadému zář hvězd, jak druhdy, zjásala se. A myslila’s, tvých skrání nach že opět bude štěstím zruměn, že volný lid tvůj bude blah a peruť vzepne v mocný vzmach 16 ten orel slavných českých uměn, ples radosti že rozzvučí se širým krajem, lid tvůj drahý od stověžaté, svaté Prahy až po tu chatrč nejchudší... Leč král ten umřel... A ty, máti, jsi opět byla vdova v pláči. Tvůj stín zas prázdným hradem kráčí, dob ždaje, až se naděj vrátí... A vždy, když v noc se pohříží kol celý kraj, se slzou v líci k své koruně se přiblíží a dlouho, dlouho pohlíží vždy mlčky na ni při měsíci. Ten bájný, krásný český skvost tam rubínem a zlatem hoří, tam sálá v jasném světel moři, jak nechala jej v slávy zoři tam velká, česká minulost... A jak tam září sterý rubín tou krví českých těl i hrudí, ó, matko drahá, opět budí se víra ve tvých prsou hlubin. A ty v svém srdci, matko, víš, že ten, jenž též tvé vzdechy čítá, tvé slávy orel vzlétne výš, že zas tu krále pozdravíš 17 v tom zlatém dómě světce Víta. Ó, královno, já zřím tě stát i venku, v nocích, bouř kdy ječí, jak v slzách, nejsa schopen řeči, tam s tebou český národ klečí, jak žehná mu tvůj majestát. Ó, matko, jak tvůj stín tam stává, když vůkol tebe všecko dřímá a nohy tvoje obejímá tam osiřelá česká sláva. A koruny té lesk a svit tam dále hoří při měsíci a na kolenou němý lid a vůkol všude slavný klid – leč svatá zář už na tvé líci. Zpěv náhle roste na chorál, ty, matko, víš, že v chvíli jedné tu korunu prý ruka zvedne, že na trůn k tobě v slávě sedne si posvěcený český král. 18
VÁCLAV VAVŘINEC RAINER (1886)
Pád Gigantů... Ach, než v ten obraz vložil jsi duši svou, své srdce a svou krev, co trpěl jsi a co jsi v mukách prožil, ty, duchem obr, v pláči zaúpěv nad vlastí svou, jíž po zoufalém vzdoru zlý osud nechal pouze Bílou horu! A v onen čas do ztrnulého prázdna, v noc, kterou zčeřil velký, hrozný pád, v tmu propasti, jež kolem zela srázná, v křik zoufalý a lání dragonád, v to ticho mrtvé, v mlhu těžkých mračen tys, mistře, přišel veliký a nadšen. Tvá rodná země snila těžké dumy, na každém květu ležel ostrý mráz, vše bylo stín a tma, a noc a rumy, když ty jsi s volných skrání chmury střás, a nadšení syn pravý v letu smělém svět nový’s tvořil: nestřísněným čelem. Když všechno spalo, se svými bděls druhy, když všechno v poutech, vy jen, děti Mus, jste hymnou hřměli v udupané luhy, 19 a do mrákotné noci běd a hrůz svým tónem, štětcem, dlátem hrdě vmetli jste rudý blesk a zoře paprsk světlý. Když cizí vichr dusil česká slova, vy mluvili jste řečí strun a dlát, vy tušili jste slunce démantová z pochmurných mraků v budoucnosti plát, – a věděli jste: řeč ta nejlíp hlásá, čím národ národem, a kde mu spása! A ten lid vstal – zas trvá, žije, žije, a dojat zírá na báječný svět tvé zkamenělé, slavné poesie, jíž věky všecky budou rozumět, jež stokrát přečká pro vše věky příští ty, kdo váš národ štvali k popravišti... 20
ČERVENEC ROKU 1415 (1886)
Ne více „Ukřižuj!“ – dav zpitý křičel „Upal!“ vyl, mistru plval v tvář a trhal jeho šat, pak losy metal oň a v blátě po něm dupal a jemu s pokřikem se rouhal odevšad. A zástup opilý a poštvaný co žádal smrt jeho v plamenech, on veliký šel davem a bolně usmál se, když na skráň jemu vkládal z papíru korunu kat v smíchu pohrdavém. A vzplála hranice – a mistr v dýmu zpíval žalm jakýs nábožný – výš plamen rudě šleh’, po šatě chudobném na nahé tělo splýval, že svatý mučedník se svíjel v bolestech. Tu ohněm rudý kouř rost’ víc a více, náhle trysk’ žárný jisker sloup, vše řítilo se v rum a z trosek spálených ve mrtvé ticho zprahlé jen výkřik ztracený spěl kouřem k oblakům. * Ten šestý červenec – to báseň psaná krví celého národa, všech dlouhých, těžkých věků, 21 ten šestý červenec, kde za svou pravdu prvý mřel velký apoštol ve chátry divém jeku! Je život národů boj věčný chmur a záře, boj věčný světla s tmou, lži s pravdou, noci s dnem, a ví jen velký Bůh, kdy pravdy u oltáře v líc její vznešenou bez roušky pohlédnem! My jdeme v mrákotách, na sněním těžké hlavy kdos hází těžší háv, pod kterým život krsá i volná myšlenka; stín posupný a tmavý nám spánkem omamným jak můrou tíží prsa. Jsme k smrti zemdleni, jsme ospalí a malí, vše plno mrákoty, my jdeme v náruč tmám, a co nám velkého a svatého, se halí za závoj vylhaný a v mlze hyne nám... * Ten šestý červenec – ah, svatá žertva ona a výkřik poslední, jenž pustou nocí zní! – Kde skryta hranice, tam spadne lhavá clona, a foenix z popela tam, Pravda vstane z ní. A paprsk zářící pak prvý, druhý, třetí se do tmy zachvěje a září zaplápolá, 22 jak duha vzklene se a do azuru vzletí, půl míry hrdlička a slávy orel zpola. Pak zář ta posvátná vše staré rány zhojí a líku nakane do rozjitřených ran, že prchne hladové po marném, dlouhém boji do říše mrakavé tmou hejno lačných vran. Tu bude slyšeti hlas jeden, který učí, že s čelem bez pravdy tu není lásky žádné a spásy zde ni tam... A tenkrát do náručí v stoletích budoucích si lidstvo s pláčem padne. 23
K ŠESTÉMU ČERVENCI
Do věčna věků, velký Mistře náš, se majestátně velký pozvedáš z hranice, která Tobě kdysi vzplála na březích Rýna... Přešel dlouhý čas a věky přešly – ale neuhas’ žár hranice té. Plane, hoří, sálá vždy mocněji, byť dávno popel z ní do Rýna byli stokrát naházeli – hlas pravdy Tvojí víc a více zní a hřmí a volá v široký svět celý. A výš a výš vždy v nové slávy zoři Tvůj světlý zjev nad obzor širý roste a do oblak svou jasnou hlavu noří v té velebě tak úchvatné a prosté, jak byla víra Tvá, za kterou rád v smrt potupnou Jsi kráčel jedenkrát... Dnes kolem hlavy Tvé už nevíří dým, rozžehnutý drsnou rukou kata, leč vznešená, hle, aureola zlatá dnes plane s jasných skrání kacíři, nad kterým Toho zjev se sklání světlý, Jehožto jménem v plameny Tě vmetli... Od břehů Rýna, hranice kde vzplála, hle, zvedá se Tvůj stín, tak světlý, měkký, 24 a výš nad obzor tmavý záře sálá se skrání Tvých, pro všecky příští věky zář nesmrtelná jasem plápolá. Noc hluchá byla kdysi dokola, a Tebou zaplála v ní záře denní, jak červánkem noc pustá v den se mění. Tak slunce ohněm hoří, aby ze tmy se zrodil den – tak zář když vzejít měla nad pozdních věků člověčenstva dětmi, tak zašlo v plamenech, co z Tvého těla smrtelným bylo. – Však co neumírá, Tvůj duch, Tvá pravda, čistá Tvoje víra, ta z hrstky popela se výše vznesla, by dál vždy žila v pokolení novém, a aby Tvým posilněn svatým slovem, přes věků zloby, přes křižácká hesla, jež proti nám kdy ozvala se vřavou, Tvůj lid moh’ státi se vztyčenou hlavou a ve vítězství věřit ve svém boji za práva svá – a za tu pravdu Tvoji! 25
PROSLOV K AKADEMII
POŘÁDANÉ VE VODOLCE VE PROSPĚCH CHUDÝCH DÍTEK ŠKOLNÍCH (7. 11. 1886)
Šel básník jednou večer, když se tmělo, hlubokou cestou mezi topoly a viděl, zvedna zamyšlené čelo, jak šly tou cestou děti ze školy. On viděl v sněhu jejich malé stopy, tu drobnou chásku zkřehlých dětských těl – a smutek, který každý nepochopí, v tu básníkovu duši zaletěl. Tu řekl sobě, tomu tichu vůkol, i duši své i srdci, na něž sáh: – Ó, buďte zdrávy, děti, jaký úkol a jaký cíl vás čeká na cestách! Klopotná práce, boj a těžké rány, hluboké rány v srdci, na čele, až budete tam k smrti utýrány a oči vaše krví zardělé. Vás nenávist a neláska tam čeká a krutý zápas, který žitím zvem. Klín matčin, její vřelá náruč měkká tam není více s jejím polibkem, 26 tam není, kdo by zlíbal vaše líčka, když dětský pláč je slzou porosí, tam nikdo vás už více nepohýčká, za vaše blaho nebe neprosí. Teď ještě jdete denně cestou známou, pak půjdete v ten dálný, cizí svět, kde v každý krok se s námi břehy lámou a pevné hráze nikde nevidět, kde za svou čest, za svého lidu práva krev cedit máte, za svou rodnou zem, a vlast kde svatým praporem svým mává, buď v boji klesnout, či být vítězem. Leč nyní, nyní buďte ještě dětmi, v nichž ukryta dnů lepších sladká zář, jež nám a zemi rodné svítí ze tmy a světlo slávy leje na oltář, před kterým Kristus usmívá se jemně na všecky děti, jež má tolik rád, a říká: „Nechte malých přijít ke mně,“ a žehná jim, ó, žehná nastokrát. Ó, buďte také žehnáni tu za ně, jimž vděčno můž být chudé dítě dnes, že v sladké kouzlo nejsvětější daně se vlídný soucit v srdce vaše snes’. Vždyť vaše je to vše, co dětem dáte, vždyť národu ta naděj odvěká, 27 vám dítě každé splatí tisíckráte, až vzroste jednou v muže, v člověka. Tu hájit bude stará otců práva a řeč svých matek, svatý jazyk náš – ó, básník vidí, z české chyše vstává národu svému druhý Mesiáš, jenž velikýveliký, a přec jen dítě prosté před královnou, svou matkou, poklesá pln obdivu, jak sláva její roste. Čechie sláva roste v nebesa. 28
PROSLOV KU DNI 25. ČERVENCE ROKU 1886
NAPSAL A „ÚSTŘEDNÍ JEDNOTĚ ČESKÉHO HERECTVA“ VĚNUJE BOHDAN KAMINSKÝ
PŘI PŘÁTELSKÉM VEČERU PŘEDNESLA SL. KUBEŠOVÁ, ČLEN DIVADLA P. ŠVANDOVA
Jest otrokem, kdo bez nadšení jde tu – leč velikým, kdo peruť vzepjal k letu a letí, letí posvěcen a nadšen v říš světla, k slunci – byť i spoustou mračen a chmur, z nichž každá jako můra padá na volnou peruť, když se v dáli ztrácí, než ochromená náhle zakrvácí a potřísní si blátem peří bílé tak často dříve, než dolétla cíle! – Ba kolikrát, ah, kolikráte tady se u nás k letu vzepjal orel mladý, ah, kolik u nás čistých, mocných křídel výš vzletět chtělo do oblačných sídel, tam, odkud lidem v moře beze hrází z drahého klína vzácné perly hází a na skráň jejich bílé růže střásá vždy svatá, věčná, nesmrtelná krása, již jedni zovou uměním, já manou. 29 Leč kolikráte s duší rozervanou a rány v prsou, na čele i v skráni ti všichni zpátky klesli utýráni, ah, kolikráte bez naděje tlouci o zemi viděl’s hlavy jejich mroucí, těch všech, z nichž každý v žití slávu hledal a jimž ni skývu chleba život nedal... A život náš, kdo jdeme dlouhou poutí v klín umění mdlou hlavou spočinouti? Náš celý život, to je mráz a kletba a pustý výkřik, jehož nikdo nedbá. Břeh pod námi se každým krokem láme, a jestli někde cestou zanikáme, vzkřik na ústech a beznaději v duši – – co víc? Kol stejně chodí lidé hluší a toho každý zapomene záhy, kdo nedoletěl ani konce dráhy a z půle zapad do prachu a bláta – – I soudruh jeho mlčky dále chvátá a myslí, jak tam bez pomoci hyne dnes ten – a zítra osud zvolí jiné... Však nemůže tak, nesmí déle zůstat. Stín večera než v žití počne vzrůstat, tu český herec, ten, jenž budil spící, byl básníkem i knězem, slzu v líci a úsměv na rtu, lásku k vlasti kázal, dnes bouří hřměl a zítra kytku vázal 30 na hroby těch, kdo padli cestou před ním –: O skývu chleba ve zápase všedním utýrán, umdlen vším, co trudně prožil, má vlastní domov mít, kde v klidu složil by k odpočinku unavenou hlavu. Neb prací svou kdo velikým je v davu a nadšením a strádáním je větší, má právo žádat, aby ruka něčí vždy vlídně jemu dala růži, kterou on vždycky výš si vezme v dráhu šerou, když zase vzlétne, hrdý orel bílý, výš k slunci svému, k zářivému cíli, tam, odkud lidem tisíc růží střásá, kde velká, věčná, nesmrtelná krása a z bohů lidi, z lidí bohy tvoří. 31
PAMÁTCE MANESOVĚ
O SLAVNOSTNÍM VEČERU SPOLKU MANES DNE 17. BŘEZNA 1888 PŘEDNESL J. V. SLUKOV
Je bouři vydán spíš, kdo výše stojí, žít v pohodlí, to trudná sláva malých. Leč na dno píti utrpení kalich, ze steré rány krváceti v boji, chtít ke světlu a v mlhu býti štvánu, jež beztvárná se nad propastí choulí, mít křídla k letu spjatá, ale ránu nést v srdci svém – a olověnou kouli na upoutaných, zmalátnělých nohou: – to hrozný úděl těch, jimž do tmy žití zář génia na bledém čele svítí. Ó, hrozný život: jiní klidně mohou jít od kolébky k hrobu cestou všední, jen genius, ten nemá na své pouti, kde, umdlen, by si mohl oddechnouti; dál, věčně dále musí ze dne ke dni jít mrazem bídy, pouští trudných žalů, temnotou k hvězdám, bojem k ideálu. Tak šel jsi též. I na tvé drahé čelo se svaté, čisté posvěcení schvělo i na tvém čele plálo požehnání, 32 i tys šel k slunci, dávno před svou dobou – leč i ty pouta na rukou měl’s obou, i tys měl hloží lauru na své skráni. A dnes... nuž, dnes i tobě mír je v zemi, mír našla dnes i tvoje drahá hlava a za nocí, když vzplane měsíc němý, víc nezachví ti ňadrem bolest žhavá, neumdlí ruka ve tvořivé práci – ty nezeptáš se, více mukou šíle, zda hrdý dojdeš zářivého cíle, či zda ti srdce dříve dokrvácí... Tys odešel. Ne bez památky ale. Umění českého, hle, chrám se klene a tebou září v kráse nebývalé; tys poklady tam snesl drahocenné a přes nepřízeň doby dál jsi zůstal, až ze základů chrám ten hrdě vzrůstal a jako světlé záře paprsk náhlý, tam dávní reci v nesmrtnosti hávě a slavných bájí bohatýři táhli, jež ty jsi z hrobů vzbudil k nové slávě. Ty nebyl’s menší oněch velkých reků, jež vytvořil jsi nesmrtelným duchem. Jak Záboj tvůj, ty stál jsi v bouři jeku, jak Lumír tvůj, tak výš nad všedním ruchem jsi píseň pěl, zrak do daleka noře – 33 tak slavnou píseň, jak je hodno Čechů, a zase dumnou tak, tak plnou vzdechů, jak burácení slovanského moře... Tys odešel. Ne bez památky ale. Ty nechal jsi tu, velký mistře drahý, dědice práce své, své velké snahy, zář jména i své touhy neskonalé. Tys odešel. I jiní v boji stálém jdou nadšeni za světlým ideálem – leč prapor tvůj i v jejich rukou vlaje vysoko, výše, nad ty české kraje, kde pozná Čech, svou hlavu v dumách kloně, žes darmo nežil pro ně. 34
NEZNÁMÉ, KTERÁ SE MNE LISTEM PTALA, KDO JSEM (1888)
Odpusťte, že nyní teprv, drahá, odpovídám na ta vřelá slova. Však co chcete? Čím vás lákat může uštvaná ta mysl básníkova? Jak vám říci? Co jsem a co chci tu a co hledám – – Něco plá mi v čele, nutí mne to od kolébky k hrobu zapomenout prázdné žití celé. Nutí mne to strhnout k zemi nebe, kde se bozi naší bídě smějí, nutí mne to, starým, hrdým vzdorem rázem střásti všecka pouta její. Nutí mne to vichru říci: – bratře! – nutí mne to, bouři: – sestro! – říci, o hrob zemi a zas o blesk mrakům – a mám vše v té skráni sálající. A jsem králem v říši svého snění a jsem žebrák, jako všichni tady, chcete-li, já dopil pohár lásky, dopil i z té trpké číše zrady. 35 Chcete-li, mám duši plnou písní, chcete-li, jsou otráveny mrazem, chcete-li, mám k letu hvězdná křídla, třeba blesk je stokrát srazil na zem. A co jsem – nic – květ jsem vichrem štvaný, a jsem ptáče z hnízda vyplašené, a jsem člověk, jehož z prázdna věku v nové prázdno divá touha žene. A jsem člověk, který zhrdán všemi všem ten pohled z duše vrací zpátky, vím, cos ze mne dále žíti bude, až já dávno zajdu bez památky. A jsem míň než prášek na dně v moři a sám sobě dovedu být světem, růží dnes a zítra trnem holým, v minulosti i v tom příští kletém. Poznal jsem tu šílený dech lásky i ta léta odříkání dlouhá, a jsem, jenž dnes nade vším by plakal a pak zítra všemu se tu rouhá. A zřím zpátky – vidím do tmy – běda, na rakve tam suché věnce kladou, a zas vidím s okem potrhaným šílenou a zašlou lásku mladou. 36 A zřím v dáli – vidím drahých stíny, nachýlený nad nimi kříž holý – – a až jednou budu jako oni, nikoho to tady nezabolí. Byl jsem jednou, byli, budou jiní, nade vším se věky zavrou znova – však co chcete? Čím vás lákat může uštvaná ta mysl básníkova? 37
KDO JEŠTĚ TADY...
PAMÁTCE KARLA SLADKOVSKÉHO V 10. VÝROČNÍ DEN JEHO ÚMRTÍ 4. BŘEZNA 1890 (3. 11. 1890)
Kdo ještě tady s neprodaným čelem poctivé srdce má v svém ňadru českém, ó, rcete, jak by nezachvěl se žalem a hněvem, jak by nezaplakal steskem nad odrodilou lájí, jež nepřátel je cizích horší z mála, jež českých matek kdysi mléko ssála a nestoudně teď hříšná zapírá ji, když matka bědná pomoci a práva se zoufanlivým hlasem dovolává! Ó, v tomto času bolesti a hany jak nevzpomenout velkých, světlých vzorů a mužů těch, kdož národ utýraný budili jiskrou posvátného vzdoru, jenž s osudem se hádá a z hrstky mužů tvoří slavné reky! – Ó, dnes, kdy – hanba pro budoucí věky! – vše zbaběle v klín chabé ruce skládá, kdy zmalátnělost ke spánku vše nutí, vy s slzou v oku buďte vzpomenuti! 38 Ó, dnes, kdy přes ty žírné české lány mrak dřímoty se zvolna, těžce valí, přes hlavy, jež jsou mdlobou uspávány – ó, nyní rcete, zač jste bojovali, vy bohatýři naši? Zač rádi kladli jste svůj život celý? Zač ze steré jste rány krváceli? Té země sláva proč vám byla dražší než vlastní život, svoboda i statky? Proč za ni trpět byl vám úděl sladký? Ó, rcete, probůh, kde jste vzali síly, před persekucí nadouvat se v tváři? Ó, rcete, odkud nadšení jste pili, a nezoufali ani ve žaláři? Zač v rozčeřené vlny jste ponořili vesla naší lodi? Hle, šťastni, klidni kdesi na svobodě jste žíti mohli život pohodlný ve kruhu hodných, bohabojných dětí – a nemusili v bouřích jste se chvěti! Kdo opláče teď siré vaše vdovy? kdo dětem otce, jehož dravý příval víc nevrátil, kdo, sirotkům těm poví, že otec jeho slavným rekem býval, jenž trpěl proto, v skráni a v prsou svých že nadšení měl zápal, jenž hnal jej tam, kde nepřítel se sápal 39 na rodnou vlast, jež byla v umírání! Kdo dětem padlých reků oněch poví, že otci jich jí dali život nový? Dnes nikdo již... My nevděčni a tupi, ke všemu klidně, co se s námi stane, a lhostejni, když matka v pláči úpí a naříkat a tesknit nepřestane – my v lhostejnosti němé jak zvíře, které žije ze dne ke dni, bez nadšení, bez myšlenky a bědni ospalou hlavou ani nechápeme, proč otci naši vše ty palné muky snášeli pro nás, pro nevděčné vnuky... Vždyť tenkráte už všechno naše příští prodati mohli za čáky a stuhy a nemusili mříti na bojišti a nemusili zápas vésti tuhý a nemusili mrazem a úpalem jít v žalář dlouholetý – – ne, jako my, jak zotročilé skety jen vrhnouti svůj prapor směli na zem a říci, nuže, nejsme žití schopni, tu naše šíj – a ty jen do ní kopni! A oni přec – ó, velcí předci malých! – ne pro sebe, však pro vás, pro budoucí šli dál – a pili utrpení kalich, 40 až velké srdce přestalo jim tlouci. Ó, jaký v jejich duši to zázrak byl, jenž na trnité pouti jich sílil a jim nedal poklesnouti, a zoufati ni ve žalářův hluši, že věřili, jak z mužů vzrostou v obry, když jejich boj je poctivý a dobrý! Hle, jaký zázrak: jen ta láska k zemi, z níž vyrostli... ta, která nás i síliž, ta první víra, že za mraky všemi, byť nad nimi se kupily až příliš, přec nové čeká ráno – a v jeho víře vzbuzený lid pozná, kdo zavlékli jej v hanby pole hrozná, kým jeho čelo bylo poplváno a kdo z řad jeho k nepříteli běží. – A soudit bude nad zbabělou spřeží. 41
PANÍ KAROLINĚ SVĚTLÉ
VÝŇATEK Z ADRESSY VĚNOVANÉ KAROLINĚ SVĚTLÉ K ŠEDESÁTÝM NAROZENINÁM R. 1890 PANÍMI A DÍVKAMI ČESKÝMI Z PODJEŠTĚDÍ
Ne já jen sám, když večer níž se chýlí, mám zádumčivý, starý Ještěd rád, ne sám já v tiché podvečerní chvíli naň zamyšlený hledím tisíckrát: ne, já to vím, že v slavné chvíli oné, skráň Ještěda když v zlaté zoři tone a z červánků zří na ten český lid, i jiných oči v zanícení vzplály, a kolik českých srdcí z širé dáli vždy Vás tam, Paní, spěchá pozdravit. Ó, Paní, Vy s tou posvěcenou rukou, ó, Paní, Vy s tím zlatým srdcem Svým, jak říci Vám, čím srdce pro Vás tlukou, když na Vás pomní s lásky vzrušením, když vzpomenou, jak v chudé české chaty pad’ hřejné Vaší lásky paprsk zlatý, by na ztýraném lidu čele vzplál – ó, jaká k díkům volit slova vřelá za vše, nás, Paní, čím Jste obmýšlela, že štědřejším být nemůž’ ani král. 42 Vždyť krajem českým, když se k žití vzbouzel, Vy nejdražší Jste rozhodila skvost, tu lásku k vlasti, že jak v říši kouzel omládlý národ v nové síle rost! Ten národ, který znal jen trud a svízelsvízel, a jak tonoucí růže zvolna zmizel s povrchu vod, ten národ mřel a has’ – leč mezi těmi, kteří v sluch mu hřměli a volali jej k žití, i Váš vřelý ze srdce k srdci promluvil mu hlas. Jak jitřenka, když na úsvitě vzplane, tak zjev Váš zářivý nám do tmy vzplál, tak ze země té bídně udupané vzrost českým ženám světlý ideál. Jak zářný maják před úskalím chrání, tak čisté Vaší lásky horování výš neslo je ze lhostejnosti vln a učilo je ve všem, vždy a všude se v lásce znáti k rodné zemi chudé, byť její los byl hořkých trudů pln. Leč ne jen apoštolem velké snahy, ó, Paní, byl jim zářící Váš zjev, Vy jako sestra šla Jste za jich prahy a líčila jim ctnosti prostých děv, pohnutí slza chvěla se jim s oka, o Ještědu, o kříži u potoka když poslouchaly Vás tak jako v snách, 43 když vyprávěla vřelými Jste slovy o Anežce, o lásce k básníkovi, o cikánce, jak snila na horách... Tak vše, čím kdy Váš ret se rozpovídal, teď myslí jde – a oko vlhne v ráz. – Ne já jen sám, když Ještěd v snách jsem vídal, vzpomínkou vděčnou pozdravil tam Vás, ne já jsem sám –: hle, všechen lid ten český, v nějž lidu svého házela Jste blesky, Vás, Paní, žehná a se kupí rád kol praporu, jenž v ruce Vaší vlaje zářivý, čistý nad ty naše kraje, jež oslaveny Vámi tisíckrát. Hle, za všechnu je Vaši lásku vděčen a s Vámi zem tu miluje, z níž vzrost, a třeba znovu v hořké jarmo vlečen, on s Vámi věří v lepší budoucnost... Se září štěstí ve Své drahé líci ó, Paní vznešená, hle, smíte říci, ne nadarmo že genius Váš kmit v ten národ, jenž Vám hlavu věnčí právě... Vy, Paní, jdete k nesmrtelné slávě – a za Vámi jde všechen český lid. 44
PŘI ZŘÍCENÍ SE KARLOVA MOSTU (IX. 1890)
Jak trpělivost naše, zkoušen věky, jsi prolomil se v ráz. Teď zlomen trčíš z klína strašné řeky, té, jež kde jakou rozervala hráz a zákeřnická, hrozná v běsném chvatě se vrhla na tě, – a v trosky roztříštil tě dravý nával. Jak trpělivost naše odolával jsi proudu, jenž kdy pilíře tvé omyl, tak tvrdý jako osud náš jsi stával – a teď se v půli zlomil! Ó, žalostno, jak spatřil jsem tě, drahý! Po otcích dávný vzkaz, skvost přenádherný v diadému Prahy památník, o nějž rozbíjel se čas, a klenot, o němž písně lid si zpíval – to vše jsi – býval. Teď ze všeho jen troska zbyla trudná, tvé sochy vzácné pohřbeny kdes u dna, ty, který věk náš s věkem slávy pojíš, o sílu svou, o minulost svou zchudna, jak žebrák nyní stojíš. 45 Dar Otce Vlasti zkoušené té zemi, té zemi stálých běd, v přívalu dravém vzdorovitě němý vln lstivý náraz odrážel jsi zpět, jak vrahů hněv o naše tvrdé hlavy tak příval dravý se v bouřlivém, leč malomocném vzteku o tvoje prsa tříštil proudem věků, jímž v nás i v tebe úklad mnohý nešen. A přece v bouřích, nepřátelském vzteku ty pevný stál jsi, vznešen. Tys viděl v Čechách doby slávy, moci, ty s králi pojil’s lid, po tobě dávní putovali otci na hrobě světců svých se pomodlit. Tys dávné naše bohatýry vídal, a slávu hlídal, jež dříme v hrobkách u svatého Víta – Tys poslouchal, jak v zachmuřeném temně lid ptal se v bázni, zda už v Čechách svítá – Ó, ubohá ta země! Tak s námi srost jsi v radosti i želi a byls tak cele náš, ať v červánky jsme slávy pohlíželi, ať ptali se, kdy přijde Mesiáš... Vždy zanícen Čech na tebe se díval a s láskou sníval 46 i v cizích dálích o tvé luzné kráse... Ó, žalostno! Kde teď je vše to, ptá se. Teď pilíře se v dravou propast sklály – a přes ní oko v smutku zadívá se tam, kde jsou naši králi... A propastí tou voda řve a ječí, ó, strašný kvil a jek! Teď jako bouř, zas nářek stále větší, že díváš se a trneš mimoděk... A Vltavin proud širý, neskonalý dál vpřed se valí a jako bouře rozpoutaná hučí – a za ní bída, která těžce mučí, smrt, která mrazí, hlad, jenž pláče temně, a trosky, jež jsou nad žebráka chudší... Ó, ubohá ty země! – 47
ČESKÉ PRÁCI
K OTEVŘENÍ ZEMSKÉ JUBILEJNÍ VÝSTAVY (15. V. 1891)
Co vzrostlo nadšením, co posvětila snaha, co vůle stvořila, co v lásce každý snes, čím vzkypěl tvůrčí duch, čím země zkvetla drahá, co skály vydaly, i luh, i sad, i les; Co prošlo výhněmi, co hnětly rány kladiv, co onen vybadal, jenž v minulosti čet’, čím každý drah je nám, štěp jedné růže vsadiv, kdo vlasti, matce své, teď vzácný podal květ. Co štětec vyslovil, co vytvořila dláta, co vědec vybadal, co dělník hnětl chud, čím vzplanul myslitel, jenž před svou dobou chvátá, co básník z duše své a kovkop dobyl z rud; Co v lásce sneseno teď k slávě její větší, ó, tak buď žehnáno, jak práce každá jest! Jen v práci vítězství! Jen ta vše trudy zléčí, pro tu až do věků dál o nás podá zvěst! 48 Jen v práci vítězství, náš vzdor i naše síla, i naše naděje a spása, vše to v nás! Nad vřavou zmatenou jak dobrá naše víla i dál nás povznášej a těš a veď a spas! Ó, ukaž národům, jak Čech svou sílu měří, jak v práci poctivé se našel s druhem druh, jak žije, rozkvétá, v své slavné příští věří, jak ještě nad ním bdí ten starý český bůh! Ó, ukaž jim i nám, jak otužilý bděním, kdys v prachu zašlapán, ten národ žije dnes a velkým bolem svým i dávným utrpením je větší silou svou, než aby v pouta kles! 49
PAMÁTCE JANA NERUDY (1891)
Jak možná věřit, že bys, mistře drahý, víc nebyl mezi námi, že v kámen už Tvé změnily se tahy, v led ztuhnul úsměv známý... Jak možná věřit zprávě, která drtí jak hromu strašná rána... Ty mrtev! Mrtev, ve objetí smrti, jež přišla nečekána... Hle, umřel... Srdce uvěřit se bojí a chví se žalným steskem. A hle, lid v smutku zadumaný stojí v tom kraji našem českém. Ó, trudno věřit, smrt, jež jala Tebe, tak záhy rtem že přilne k drahému čelu, navždy pero vzala z Tvé drahé ruky pilné. A trudno věřit, že Jsi na vše časy šel mezi mrtvé spáče... – Však Matka Vlast své roucho roztrhla si a usedavě pláče... 50
ČESKÉ KNIZE (1891)
Ó, česká kniho, v době žalů i štěstí věrná družko nám, jež vedla jsi nás k ideálu, zjasněným, strmým výšinám; ó, česká kniho, dítě snění i nadějí a utrpení, jež prožil této země lid, jež bývala jsi krví psána –: ó, drahá, budiž požehnána za kouzelný a hřejný svit, jejž dokola jsi roznášela, a za svá všecka slova vřelá, jimižto jásalas a hřměla, když svíral nás tu hrobu klid. Ó, česká kniho, v naší zemi noc příšerná když vzrůstala, když zrazeni jsme byli všemi, tys jediná nám zůstala! Když vlastí létla supů hejna a dragonády Liechtenštejna když pustošily český lán, děd, jenž teď dávno v hrobě dřímá, tě před zrakoma ostřížíma 51 skryl na svém srdci, z vlasti štván. Jak poklad nejdražší tě skrýval – když prsa jemu smutek zrýval, on z vlasti vyhnán s bratry zpíval žalm naděje z tvých starých blan! Ó, česká kniho, hlas tvůj volal do hluché tmy jak bdělá stráž, ni plamen tebe neudolal, v němž pálil tebe Koniáš! Hranice jeho stokrát vzplály, v něž házeli tě, tobě láli, vždy výš se k nebi plamen vznes’, jímž zahubit tě navždy chtěli. Již pohřební ti písně zněly a vířil cizí láje ples, – – a hle, kde ty a kde jsou oni! Je nepamět a kletba cloní, neslavně bídní padli do ní a jako dřív ty dál jsi dnes. Ó, česká kniho, jak ty sama přestálas krve, ohně křest, i lid, jenž prožil hrůzné drama, vstal v žití nové, byl a jest! A za život svůj tobě vděčí, jež drahou, sladkou, rodnou řečí jej budilas, když spjat byl snem. Ó, česká kniho, tys to byla, 52 jež zázraky ty učinila, že promluvil, kdo dosud něm, že onen počal žíti znovu, jejž nést už chtěli ke hřbitovu – že znovu vstal, na kraji rovu když zachráněn byl Jungmannem. Ó, česká kniho, tys to byla, jež učila jej žíti dál, tys nadšení mu v prsa lila a v duši krásy ideál. Tys lila v srdce víru novou nadšenou znělkou Kollárovou, tys do nejchudších vešla chat, tys rozsévala v mysli vřelé sny básníka i myslitele, že všude paprsk hřejný pad’, že tam, kde mráz vše svíral divý, máj slavný vešel v české nivy – a byly zázraky a divy a rašilo vše do poupat... Ó, česká kniho, nové žití jsi lékem nesla mroucím rtům, tys pomohla nám vítěziti, a pomáhalas k zázrakům! Nás učilas, jak v sebe věřit, i s jinými svou sílu měřit a neklesnouti v zápase; 53 nás učilas, jak v odhodlání i hrstka přesile se brání, jak voják rekem stává se, jak hrdě útok vrahů staví, a výš povznáší prapor vlavý a bojuje až do únavy – – snad padne, ale nevzdá se! Ó, česká kniho, tak i dále tím českým krajem leť a spěš, buď nadšení kol neustálé a všude posiluj a těš! Ať mysl vodíš v říši krásy, ať věda háv svůj obléká si, básníkův zvoní jasný rým: ty jarem dýchej v naší zemi, orlími vzlétej perutěmi, plň duše žárem horoucím, těš tam, kde koho smutek rmoutí, a tam, kde za vše vděčni jsou ti, ne, bůh náš nedá zahynouti ni nám, ni všechněm budoucím! 54
MISTRU ANTONÍNU DVOŘÁKOVI NA ROZLOUČENOU (1892)
I ptáče na podzim když letí v dálný jih, nám v duši smutno je, kraj najednou že ztich’, že zmlknul nápěv známý... I teď jak na podzim nám píseň letí v dál – těch písní kouzelník a v říši tónů král se zvolna loučí s námi. Za moře daleké jdeš nyní z českých niv, jdeš, Mistře, v jiný svět, jenž poznati chce div, jímž umění Tvé dýchá. Kraj český potichne a smutněj bude v něm, když zmlkne píseň Tvá jak ptáče podzimem – Tvá píseň, naše pýcha. Leč ne, Tvé písně dál nám v duši budou znět a budit nadšení i něhu, žár i vznět i hrdou sílu žití – a jako na jaře, když ve přírody chrám zas ptáci vrátí se, až Ty se vrátíš k nám, vstříc Tobě budou zníti. 55 Jdeš... ale srdce Tvé, to zbude v srdci Čech. Jdeš, námi požehnán... Ó, Mistře, za dnů všech v té dáli, která zve Tě, nás v písních vzpomínej, Své zlaté dumy snuj a, vítěz, vrať se k nám, sem, kde je domov Tvůj, vlast jedna v širém světě! 56
ZA MARUŠKOU BITTNEROVOU (1898)
Hra žití dohrána, opona dolů padá, a v očích diváků se slza pozachvěla nad poslední Tvou těžkou úlohou. Hra žití dohrána, ta tragedie těžká, a náhle umlkla Mus vyvolená kněžka, laur poslední jí leží u nohou. Hra žití dohrána, opona dolů stlétla, jest drama u konce a zhasnuta jsou světla, Tvé jasné čelo zlíbal Smrti dech – však dříve vavřínem je ověnčila Sláva, – a život jako TvůjTvůj, ten vždycky zanechává vzpomínku zářící ve srdcích všech. 57
ZA JULIEM ZEYEREM (1901)
Jenž opředl jsi svatý Vyšehrad nádherným kouzlem světlých vidin Svých, v nichž k nesmrtelnému se životu v Tvých bohatýrských zpěvech budily vznešených bájí velké postavy – sám naposledy, světlý bohatýr, Jsi k posvátnému Vyšehradu spěl v smutečních zvonů dumném hlaholu... A uvítal Tě starý Vyšehrad v bolesti němé, očekával Tě jak vítěze, jenž z boje vrací se pokrytý slávou, s laurem na skráni – tak vítěz jde, leč k smrti unaven i štít i meč i přílbu odkládá a hlavu sklání, aby ve spánku klid věčný našel... Na konci Tvých dnů, když k posvěceným skráním pěvcovým Smrt sklonila se němým polibkem, jímž v nesmrtelnost uvítala Tě, v zem uložili Tebe posvátnou – a Ty Jsi zašel tich a mlčící ze rmutu života ve světlou říš Svých vidin zářících a světlých snů, jež kdy Jsi opřed kouzlem veršů Svých 58 Tak ze života, kde’s byl bludný host, Jsi slávou pokrytý se navrátil v kruh světlý oněch, kteří mrtví jsoujsou, a přece žíti budou na věky, ve světlou říši tu, kam často se u vytržení upíral Tvůj zrak a kde jsi vídal stíny zářící a světlé zjevy, jimžto nad čelem plá hvězdný jas a kteréž v duši Tvé tak žily a dál budou v básních Tvých žít na věky v té záři, setkané z paprsků hvězd a svitu měsíce, jimž sestrou byla Poesie Tvá. Skráň snivá, v nížto tiše vykvetly ty luzné báje nevadnoucích krás, v prach rozpadne se v klíně hřbitova, však co kdy žilo v srdci, snění Tvém, žít bude dál a do všech příštích dob nad hesla dne i rmuty života i nad zápasy bojujících stran zářivě bude pláti budoucím, jak do života zlatou vzpomínkou čarovná svítí z dětství pohádka... A od posvátných Vyšehradu stěn vždy mezi těmi, kteří mrtvi jsou a žijí dál, za nocí měsíčních, když usne zem a nad ní v objetí jde Krása a jde Láska, sestry dvě, z nichž každá srdce lidí odmyká 59 snům hvězdným –: i Tvůj vždycky poznovu zpěv slyšeti tam bude vznešený! A báje ty, jež Tobě šeptala Tvá poesie hvězdná, znovu vždy žít nesmrtelným budou životem a těšit všude tam, kde nezavrou svých srdcí Kráse, jež jak přelud bílý v objetí Lásky k srdcím těm se schýlí... 60
PROSLOV
V omládlé síle, vyproštěný z kouzel, jež zaklely jej kdysi do spánku, z mrákotných snů se národ mladý vzbouzel, když svitla zoře prvních červánků a jako divem zmalátnění prost ten lid zas věřil ve svou budoucnost. A ten, kdo věky spal a kdo byl němý, vstal, promluvil, že žasnul celý svět, a kdo byl cizím ve své vlastní zemi, ten z poroby své hrdé čelo zved’ a víru v duši, nadšení v své skráni, své slavil velké, slavné z mrtvýchvstání. Ó, naši otcové, ó, naše matky, již viděli jste div ten větší všech, zas hrdě zněl váš český hovor sladký, kde dřív jen šeptem ozýval se Čech, a slovem, které z vašich znělo úst, kdo dítětem byl, v obra počal růst. Ó, naši otcové, ó, matky naše, již viděli jste první český ples, když u nás život probouzel se plaše, 61 hle, kolem sebe pohlédněte dnes a radost slzou zakmitne se v oku, jak vyrostli jsme za padesát roků! Ó, naši otcové, ta vaše víra, ta vaše láska v dětech žije dál, to svaté nadšení, jež neumírá, ta vaše naděje, váš ideál – vše žije v nás a svatým žárem svým zahynout nedá nám ni budoucím. 62
POZDRAV SOKOLŮM
Ve slavných dědů slavné zemi i vnuk se k slávě hlásí dnes, ne poslední již mezi všemi laur poctivý si k čelu vznes’ a žije, – žije plný síly, jíž úcty sobě vynutí. Nuž, naprej! Vpřed! Je blízko k cíli! A k slunci slávy národ pílí již sokolí svou perutí! Oj, slyš tu hrdou píseň hřmící, jíž otřásá se celá zem! Viz nadšení to v mužné líci, viz, jak plá hrdost z očí všem! To že jest národ onen malý, ten žebrák, jenž je v světě sám, ten bídný rob, jak o něm lhali? Ne, skráň to vítěz laurem halí a hrdě kráčí v slávy chrám! Dnes vědom cíle mužné snahy tu v lásce plesá s druhem druh, – kéž ozvěnou z té Zlaté Prahy jich jásot letí v český luh, 63 přes lesy, skály, hory, řeky, ať bije o štít českých hor a hlásá ve svět předaleký, že proti nám jsou marné vzteky a marný podlý hněv a vzdor! A slyš – jak bouř to krajem duní... My dosti dlouho byli v tmách, teď chceme také na výsluní, ne žíti jen v těch vzpomínkách! My žijem, žijem plni síly, jež úcty světa vynutí. Nuž naprej! V před! Je blízko k cíli, a Sokol teď i v příští chvíli nám sílu dej svých perutí. 64
NÁM POZDRAVENI BUĎTE DNES!
MEZIAKTÍ (30. VI. 1901)
Slovanstva bílý orel mává svou perutí, již k slunci zved’, a šťastná zdraví matka Sláva junáckých synů valný slet; jí láskou slzy v očích vzplály – dnes všichni, z blízka, z dálných dálí kol v jednom šiku svorném stáli, a bohdá, ne dnes naposled. Jim v ústret vztáhla ruce obě, jim vroucí pozdrav spěchá nést, je všechny s láskou vine k sobě a s čela plá jim záře hvězd. Pluk čacký rodných bratří to je, ty junácké a hrdé voje, jež s láskou vítá v lokty svoje dnes Praha, máti českých měst. Lví, hrdou sílu v paži smělé šik stanul, jak by v jedno srost, vzlet sokolí v svém přímém čele a v mužném srdci mužnou ctnost – 65 tak stůjte vždy jak v moři skála, stráž bdělá vždy, vždy věrná, stálá s tou vírou, jež vám nitrem sálá: kdo právo má, má budoucnost! Ó, slyšíte ten jásot vřelý, jenž zevšad vstříc vám burácí! Ze širých luhů Slávy spěli jste v naši náruč, junáci, nás všechny jedna láska pojí k té, jež vás vine v náruč svoji – ji dál vždy střezte v míru, v boji a za ni dál vždy ku práci! Zdar budiž s vámi, slávské děti, víc naše síla není snem, i vám vstříc vroucí pozdrav letí, již z ciziny jste přišli sem – tam, Slovanstva kde orel bílý ke slunci vzlétá, v této chvíli Francie hrdý orel pílí, s ním družně v letu pospolném. Francie krásné drahé syny slovanských srdcí vítá ples do drahé naší domoviny, nám pozdraveni buďte dnes, nám vaše láska sladkou manou – a rcete doma nad Sekvanou, 66 čím pro Francii krásnou planou vznícená srdce v světě kdes... A rcete doma bratřím v dáli, jak vítán byl nám drahý host, byť zápas byl nám vnucen stálý, že národ malý, přece vzrost’, že přec v něm dříme síla lvova, povzbuzen láskou vaší znova, že důvěru v své příští chová – kdo právo má, má budoucnost. 67
MIKULÁŠI ALŠOVI
K 18. LISTOPADU 1902
I když je časem třeba do pláče, což na tom, jen když v trudu hořkém vzplanem vždy novou nadějí: trp, kozáče, však přece jednou budeš atamanem. Buď, atamane, zdráv! Skráň hrdě vznes, však nevytrpěls v celém žití málo – co bylo, bylo! – Vítězem jsi dnes – však nikdo neví, co to krve stálo... „Trp, kozáče!“... A byl to hořký trud, jenž v čelo se Ti zaryl mnohým ostnem, a nebývalo spásy odnikud v zápase dlouhém, těžkém, bezradostném. „Trp, kozáče!“ A trpěls, druhu náš, div, síly že Ti zbylo k cestě další. – Jak je ti dnes, kdy na vše vzpomínáš, když vzpomeneš si, velký, dobrý Alši? Buď, atamane, zdráv! Hle, tedy přec nadarmo nebyla ta krušná práce, a nepodlomen, chrabrý moloděc dnes dospěl Jsi ku let svých padesátce. 68 Sám nevlídnou šels cestou mlhavou, však za myšlenkou svou dál šel Jsi nadšen – ba setmělo se časem nad hlavou, tma slévala se kol z těch teskných mračen. A časem vítr mrazivý kol táh’, zlý, krutý život na Tě doleh’ přísně – však neudolán, ve Svých samotách Jsi pěl Své hrdé, bohatýrské písně! Ty nezapadly do tmy. Ze Tvých stop vykvetly růže, vzrostly ze Tvé krve – tak zářit bude do budoucích dob, co hořkou mukou vykoupeno prve. Tak zkazky Tvoje věčně budou kvést, co zatím čas vše dávné rány zhojí – tak nezemře, co nesmrtelno jest a v srdce druhá vešlo z duše Tvojí. V tom všem, co snils, v Tvých zkazkách, bájích všech Tvé české srdce vždy se ozve znova, vždy zachví se Tvé lásky svatý dech, již v hlubinách Tvé velké srdce chová. A za tu lásku, kterou vždy Jsi nes’ v tom srdci Svém, v němž místa není falši, náš atamane, pozdraven buď dnes, buď zdráv, náš milý, věrný, dobrý Alši! 69
AJ, PROČ BYCHOM SE TEDY NETĚŠILI...
(V NÁRODNÍM DIVADLE 1. BŘEZNA 1903.)
Aj, proč bychom se tedy netěšili, když naší „nevěstě“ dal Pánbůh zdraví, že ona, ten náš vzácný klenot milý, dnes nejhezčí své jubileum slaví. Vám všechněm je tu známo zajisté, že „Prodanou“ dnes hrajem po čtyrsté – mně věřit můžete, já principál za celou těch let řadu nedohlednou v té „Prodané“ jsem svoji roli hrál a vynechal jsem všeho všudy – jednou! Buď dovolena mi ta vzpomínka – však uvidíte dnes i Krössinga, ten – mně i sobě dosvědčí to rád, sám zpíval víc než třistakrát. A vzpomínám, jak roky jdou a míjí, – i „Prodaná“ má svoji historii. To v „Novém Českém“ hráli jsme ji po sté. Byl večer, v němž Smetana, v tváři bledý na scénu přišel, tenkrát naposledy v svém životě... Šum náhle v bouři roste a celý dům potleskem zaburácí – ó, projev lásky čistý, nejvyšší k drahému mistru, velké jeho práci! Tich Smetana se kloní – neslyší – 70 a pláče... I všem druhým zrak se kalí... A večer jiný vzpomínkou se hlásí, tak dojímavý, plný tklivé krásy: to „Prozatímní“ když jsme zavírali svou „Prodanou“... I tehdy nejednomu zrak zvlhnul, všude citů bouřný nával, když milému a předrahému domu poslední sbohem! každý ještě dával, a bylo všem, jako když dobrý známý nám umírá a tak se loučí s námi... Pak Musa naše v stánek vešla nový, jejž z mozolů svých stavěl Národ Sobě – a po letech, kdy bylo Smetanovi již ustláno v tom vyšehradském hrobě, Nevěsta naše kouzelná a milá v té řadě vítězných a krásných dní před světem cizím slavně zvítězila, když prvně vyhráli jsme – ve Vídni. – Jde nyní světem, kde ji mají rádi, jde plna něhy, půvabu a mládí – však cizina když tak ji v lásce chová, kéž u nás doma to jí k štěstí stačí, že svoji „Prodanou“ my vždy a znova a každým dnem z té duše máme radši. Nechť v Novém roce nové štěstí pro ni vždy pokvete, buď dlouho, dlouho zdráva – a tomu, pro něhož zrak slzu roní a který nám ji v svatý odkaz dává, buď čest a dík a nesmrtelná sláva! 71
ČESKÉ PÍSNI
PSÁNO K HUDEBNÍMU FESTIVALU V PRAZE R. 1904
K té drahé české písni láska vřelá když v nadšených nám srdcích vypučela, ó, kéž tam ve své tklivé kráse prosté vždy věčně živá sílí, žije, roste, z ní nové vždy nechť nadšení se prýští až k onomu dni, kdy snad s osudem o vlastní život svůj, o vlastní příští se bít, nutkáni bohdá nebudem! Ó, písni naše, pozdravena buď! Když smutno bývalo v tom kraji českém, když pocit tíživý nám tísnil hruď, a duši často zalil marným steskem, tys bývala to, písni naše milá, jež světlo rozlilas v té mrtvé hluši, jež zamlklým jsi čela vyjasnila, když vyzpívat si mohli bolest z duší... Tys těšila je plamennými slovy, že v tobě, když je krušil osud zlý, vždy útěchu i sílu nalezli, s nadějí novou dál jít v zápas nový. 72 Od srdce k srdcím šla’s v ten český lán, a rostla síla v ohlase tvém živém. Kdo malátný byl dřív, hle, jako divem byl celý muž, zas bít se, odhodlán, a neustoupit z cesty pranikomu. Šla před ním píseň jako anděl mstící – a burácelo vůkol hlasem hromu tím zpěvem: „Kdož jste boží bojovníci!“ Však nejen v boj jsi vedla český lid, a věrně s ním šla dobou zlou i velkou: on tebou uměl se i pomodlit, a jak mu v trudech bylas těšitelkou, tak při něm bylas, věrná družka světlá, i tehdy, když skráň smutkem nachýlí a když alespoň časem, na chvíli i jemu plachá radost v srdci zkvetla. S ním dovedla jsi plakat i se smát, dnes chmurný blesk a zítra úsměv dětský. Od kolébky až po hrob s tebou rád se sdílel o radost i trudy všecky: i svátečním jsi jemu zněla klidem, i třeskem zbraní... Naše písni sladká, ty, jeho sestra, milenka i matka, dál věrně buď a žij s tím věrným lidem až k tomu dni, kdy právem bude moci Hossana svoje velkonoční pět, v ten velký den, o jakém snili otci, 73 o jakém v dávných bojích sníval děd: kdy staneme u cíle dlouhé pouti, kam osud ved’ nás mnohým bojem zlým – – Nuž, jménem Páně, dál! A zahynouti ty, bože, nedej nám, ni budoucím! 74
PAMÁTCE J. K. TYLA
K STÉMU VÝROČÍ JEHO NAROZENIN (4. ÚNORA 1908)
Tři sudičky se u kolébky sešly, a prvá z nich se k děcku uklání. „Ó, dítě,“ praví, „básníkem být chceš-li, nechť Poesie tebe zaclání svým hvězdným křídlem, nechať provází tě na cestách všech, až do konce tvých dní! Zde lyru měj, buď básníkem, ó, dítě, a věštcem jitra, jež se rozední!“ A děla druhá sudička: „Vše darmo, chceš lidu svému býti prorokem, – však bída zlá tě strhne ve své jarmo a půjde za tebou, krok za krokem, ta bída, která podlomí tě záhy a strádání tvé srdce naučí, že ztýrán dojdeš konce bludné dráhy a umřeš jako z lidí nejchudší!“ A dí sudička třetí: „Půjdeš chudý a strádání tvým bude údělem, – však do života tmy a v jeho trudy nadšení hvězda tobě nad čelem vzplá zářící – a výš a výš ta hvězda vždy tebe vznese nad všednosti rmut, 75 kde bída se tak příliš krutou nezdá, až jako žebrák budeš sám a chud.“ ...A v muže vzrostlo dítě. V duši maje dar zpěvu, šel a budil zpěvem svým ty zadřímlé a ztichlé české kraje. Jak věrná družka Poesie s ním vždy kráčela a lila bílé světlo do temnot před ním. A co v duši měl, to písněmi v omládlém kraji zkvetlo, když jarní vánek prvně zašuměl... * Sto let je tomu, co své sny a dumy sudičky Tobě předly u hlavy... Dnes nad Tvým čelem hrobní tráva šumí a šepotá si vánek dumavý o básníku, jenž s posvěcenou skrání šel kdysi mezi ujařmený lid, šel za Čech velké, slavné z mrtvýchvstání se horoucí svou duší pomodlit. Tys šel, Tys viděl, jak Tvůj národ ožil – a za to, co Ti krásným bylo snem, Tys nereptal, že osud k čelu vložil Ti věnec trnový. A starostem a bouřím vydán, mrazu, který zebe a odříkání srdce naučí, 76 tak šel jsi žitím, zapomenuv sebe, bys umřel jako z lidí nejchudší. Však za to vše, čím země Tvoje zkvetla, čím vzešla snů Tvých zlatá úroda, buď nehynoucí Tobě pamět světlá, dík nehynoucí Tvého národa! Tvá památka národu Tvému zbyla jak svatý odkaz. – Minou staletí – a vždy to drahé jméno svého Tyla Čech zachová u vděčné paměti! 77
NA PRAHU RÁJE
K CYKLU KRESEB E. HOLÁRKA
Vše bylo plesáním, v zářící, slavné ráno se nesl chvalozpěv, a hymnů slavných příval zněl Stvořiteli vstříc, jenž s oblaků se díval na dílo sedmi dnů, – hle, bylo dokonáno... Vše bylo jas a zář, a prvních lidí duší se nesla modlitba vstříc Tvůrci všehomíra za štěstí života... duch jediný se vzpírá té slávě Onoho, v němž soka svého tuší. Dál hymny zvučely, však nesouladem prvým se náhle zachvěl Ráj, co jásot kolem vzrůstal... Stál tvůrčí Genius tich opodál a zůstal nepohnut – jenom blesk zašlehnul pod obrvím. Víc touhy v srdci měl, než zkojit mohl úkol, plesati s cheruby, v nadšeném chvalopění mít obdiv pro dílo, jež jeho dílem není, – chtěl tvůrcem býti sám, sám blaho síti vůkol. Vše bylo ples a zář – se vzdorovitým klidem on mlčel jediný... Ne to, co Onen určí, chtěl míti zákonem, sám vlastní silou tvůrčí se Bohu rovnat chtěl, sám ráj chtěl stvořit lidem..... 78 V té touze nezdolné dal výhost oné slávě, být jedním z andělů, již slávu Bohu pěli. A ke člověku šel, jenž sám a zlítostnělý pro Evin první hřích byl z Ráje vyhnán právě. A zastal člověka, jenž neměl, čím by stáda svých ovcí uchránil před zvěří dravou, která po krvi žízniva a lačna, za večera jak ostražitý vrah se k ovcím jeho vkrádá. A jemu, Geniu, se sželelo, jak v půtce s osudem člověk je tak malomocně slabý – tu ze železa meč daroval jemu, aby tou zbraní zahnati dravého mohl škůdce. Však viděl po čase, jak láme se a tříští ten jeho ideál, člověka šťastným zříti –: na bratra vlastního se s mečem v ruce řítí, že z otevřených ran krev rudá v zem se prýští. I poznal Genius, jak strašnou kletbou náhle je člověku ten dar, jejž dal mu, aby snáze uhájil života na trnité své dráze... A zalkal v bolestech, mráz maje v duši zprahlé... I šel, a uviděl, jak zatím lidé sami si bohy stvořili, jak blud jich srdce svírá, zřel, kterak prázdnou je těch pobloudilých víra, když v prachu skláněli svá čela před modlami. 79 I šel, by vyjasnil jim světlem duši bědnou, – jich viděl modlářství a přistoupil k nim blíže, lid vésti ke spáse chtěl ve znamení kříže, na němž Bůh-člověk sám pro lidstvo umřel jednou. Dal světu Genius učení lásky čisté, jež učí odpouštět i nepřátelů zlobě – však z toho učení co v krátké bylo době? Ze tvého křesťanství co stalo se, ó, Kriste? Ve jménu lásky tvé co fanatismus dravý vražd páchal, zločinů, ze vznešených tvých zásad plášť činil hříchů svých, rtem lásku jal se hlásat, však rukou zlotřilou svým bratřím stínal hlavy. Rtem kázal o lásce, jež odpouštěti velí i nepřátelům všem, sám ale vrhal na ně se jak zvěř divoká, a lásku ostřím zbraně jim hlásal – – Genius v dál prchal roztesknělý. Dál z dýmu požárů, od hranic, které vzplály, od kol, v něž vpleteny těl mrtvých byly údy, od křížů, vztyčených do zkrvavené půdypůdy, šel v pláči, zatesknil a bloudil širou dálí. A stanul u lidí, jimž dosud byla cizí i všecka nenávist, však nepoznali vzájem ni citu onoho, jenž činí život rájem – a vložil do srdcí jim lásku čistou, ryzí. 80 Namístě lásky však se člověk vášní opil... Ke hvězdám vzlétnout směl té lásky perutěmi, – byl sražen do prachu svou vášní, padnul k zemi, ni síly nemaje, jíž znovu by se vzchopil. Od pustých orgií se odvrátil a na to se vposled slitoval nad člověkem, jenž darmo se snažil unésti tíživé žití jarmo – by jemu ulevil, člověku podal – zlato. Však divě po zlatě se z lidí honil každý a kletbou bylo zas, co spásou býti mělo: za zlato člověk dal svou duši i své tělo, pro zlato nehrozil se zločinu ni vraždy. I tenkrát zklamán byv, genius v hoři maně na dávný vzpomněl ráj... O velkosti sen krátký již dosnil v duši své a navracel se zpátky ku branám ráje zas – nadarmo bušil na ně. Skryl čelo do dlaní – i v sebe sama víra již odumřela v něm. Zavřené brány vidí – hle, zasil neštěstí a smutek v duše lidílidí, a proto nyní ráj se jemu neotvírá... Kdys pyšný odtud šel a luznou tkal si báji o velikosti své... Tak leta přešla dlouhá a navždy zůstala jen v duši jeho touha a smutek bez konce, – sen o ztraceném ráji... 81
CYKLUS ZNĚLEK (1911)
I.
Kdo lásku k vlasti drahé v srdci chová Kdo lásku k vlasti drahé v srdci chová
 a přesvatou tam žárlivě ji střeží, ten smutku časem ubrání se stěží, jenž duši uchvátí mu vždycky znova. Vlast milovat – dnes v posměchu ta slova, za hesly jinými mláď naše běží, jsou opuštěny hlídky našich věží, a srdce mdlá a k boji nehotová. V nás proudí krev tak ospalá a líná, a bdělosti kde třeba největší, ach, u nás klidně tak se zapomíná! Jak nebylo by nepřítele vůkol, my řeknem si: „Je všechno v bezpečí –“ a bdít – ten bohům přenecháme úkol... 82
II.
Ó, zchvátí srdce časem bolest dravá, Ó, zchvátí srdce časem bolest dravá,
 co souzeno nám v lůně doby příští – je síla v nás, však denně nám ji tříští zmatených hesel nespoutaná vřava. Kde však to jediné, ta láska pravá, z níž velké, svaté nadšení se prýští? Kde ona láska nejsvětější, z níž ti naděje svitnout může do mlhava? Ó, kéž v tom každém českém srdci vzeplá víc lásky té, jíž nikdy není dosti, nechť v každé hrudi záře víc a tepla! Až bude tak – ne dříve však ni o den! – nač potom strachovat se budoucnosti? V té zvítězí, kdo vítězství byl hoden... 83
III.
Ve velkém moři ostrůvek jsme malý, Ve velkém moři ostrůvek jsme malý,
 a moře dravé kolem hřmí a ječí, a denně vzrůstá nové nebezpečí, za vlnou vlna divočej’ se valí. Již místy nám i břehy podervaly – zde nedovoláš pomoci se něčí, hřmí příboj moře, stále větší, větší – co zbývá? – Hráze upevnit a valy! To zbývá: bez obrany, tiše vzdát se, či hrdě vzdorovat i nesnázím, a s celou duší chopiti se práce... A že by muži nečinně tu stáli? Ne, nevěřím! Aj, tedy ku hrázím – však věky přečkaly ty naše skály! 84
IV.
Však přečkali jsme šťastně bouři mnohou, Však přečkali jsme šťastně bouři mnohou,
 a stále bije-li, i hrom je všední. Nám usouzeno, bít se ze dne ke dni, bouř jedna přejde, jiné začít mohou. Toť úděl náš, zde nářky nespomohou. Jen být, či nebýt – není cesty střední! Zde otázka... Jsme postaveni před ni, a jiné rady nikde pod oblohou. Kdo mohl by tu váhati jen chvíli, kdo na umření ještě příliš mlád a k životu má v sobě dosti síly? Žít budem, byť ten život nebyl snaden, byť za to žití nutno dál se rvát, a bez oddechu, znovu ze dne na den! 85
V.
Hle, život náš, jak podoben je tomu: Hle, život náš, jak podoben je tomu:
 je pole chudé, kamení a skály – a vzejde úroda. Jen strach tu stálý, žeň chudou šťastně dostanem-li domů. A přijde noc, a příval, rachot hromů... A ráno slunce neví, vzejít má-li nad bídou takovou... Mráz v srdci pálí a v očích slzy –: žaluj, není komu... Tak bývalo a jest a bude stále: vždy začít znovu, vláčet půdu chudou, dál pracovat na kamenité skále – A mít jen útěchu v tu práci bědnou, že přece snad, když my ne, sklízet budou alespoň ti, kdož přijdou po nás jednou! 86
VI.
Snad mnohé bouře ještě budou hřmíti Snad mnohé bouře ještě budou hřmíti
 nám nad hlavami – přijdou, přejdou, minou, a kdysi v dobu příští, lepší, jinou my jiné, lepší pozdravíme žití. A přijde den, kdy v každém srdci vznítí se láska k Té, jež dnes – i naší vinou! – se chvěje o své příští dny, jak šinou se v kolotavém času vlnobití. A přijde den, kdy vzpomínati budem všech zašlých utrpení – kéž nám přáno, by vzpomínky nás nebodaly studem... Kéž smíme potom s volnou, hrdou skrání pozdravit krásné, slavné české ráno dne onoho, jenž je dnem Zmrtvýchvstání!
87
PROSLOV
K AKADEMII, POŘÁDANÉ VE PROSPĚCH RANĚNÝCH JIHOSLOVANŮ (1. X. 1912)
Slovanstva orel bílý perutí šumnou mává a, symbol hrdé síly, výš nad Balkánem letí, kde věky porobená, zmučená matka Sláva v boj volá proti vrahu svou krev, své rodné děti. A z hluboka a temně, jak hory když se chvějí, kol zachvěla se země výkřikem ráje bědné – však již ji uslyšeli, jsou zde, krev z krve její, a již se nad hlavami jich ostrý handžár zvedne. To zavolání teskné výčitkou v srdci bodne, však oko žárem bleskne, jak na zmučenou patří: za všecka utrpení a hoře matky bědné odplaty velká chvíle teď nadešla, ó, bratři! Za všecko dávné hoře, jež věky na ni kupí, za krve celé moře, staletou její bědu, za všecka zneuctění, za muka, za potupy, za prolitou krev otců, za hroby padlých dědů – Za krev, jež darmo, darmo zde tekla po staletí, za otroctví a jarmo, za pošlapaná práva, 88 za výkřiky, jež marně v těch skalách k nebi letí, kde umučená ráje se lidství dovolává – Dnes tedy jménem Páně své děti matka volá! A blesklo na Balkáně – to svitá jitro mladé! Kdo otrokem byl včera a žíti směl jen zpola, dnes chrabrým bohatýrem své žití za Vlast klade. Před bohatýry těmi, již pohrdají smrtí, svět v úctě stojí němý: hle, hrstka prostých reků dnes odvěká svá pouta vítěznou paží drtí a vlastní krví smývá porobu dlouhých věků. Slovanstva orel bílý perutí šumnou mává – z té krve, jež v té chvíli z ran hrdinných vám prýští, nechť omlazena vstane ta svatá matka Sláva, nechť vykvete z té krve vám, bratři, slavné příští! 89
POZDRAV
K 50. VÝROČÍ ZALOŽENÍ TURNOVSKÉHO „SOKOLA“ (1913)
Ze srdce Čech, od stověžaté Prahy zněl hlasný povel v širý český lán, hlas, Čechům pro vše příští věky drahý, hlas mocný, jímž kdo Čech, byl zavolán pod prapor Fügnerův. A mocně vůkol od hory k hoře hlas ten zněl a rost’: „Již vzhůru, bratři, mnohý čeká úkol, v boj za národa lepší budoucnost! Vlast v srdci, smělost v mysli, v paži sílu, kdo Čech, buď náš a ruce přilož k dílu!“ I kraj, jejž zadumaný Ještěd střeží s věkovitými Troskami, hle, šel za hlasem tím, v němž kypěl život svěží, jenž volal k práci, sílil, povznášel, jenž učil svornosti, z níž síla prýští, o níž se zloba vrahů odráží, jenž učil doufat, věřit v lepší příští, i vytrvat, a vždy být na stráži až tam, kde nebude již nebezpečí, že zadáví nás chtivá ruka něčí. 90 A bylo rušno v omlazeném kraji, jenž rád a nadšen šel za hlasem tím... ...Vzpomínky mocně čelem přelétají – již tomu dávno, před půlstoletím, co jarost v mysli, nadšení v své líci, nadšení ve své duši, bystrý hled, šli naším krajem první Sokolíci pod vlavý prapor Fügnerových čet. Vlast vítala nadšené syny svoje v junácké řady národního voje. Šli s písní na rtech, jaře šli se kochat tím nadšením, jež líbalo jim líc, a jejich píseň zněla v kraj a do chat zapadlých vsí, kde s láskou šli jim vstříc, kde jejich nadšením i druzí žili dny sváteční... A vzrůstal počet těch, kdo s láskou, nadšeně se přidružili k junácké, věrné stráži našich Čech – vysoko nad jich nadšenými čely ve slunci kroužil bystrý sokol smělý. Cíl jeden všechněm před očima vzrůstal: Vykonán úkol mnohý, jeden zůstal: zřít volnu, šťastnu tuto naši zem... v tom boji za právo být vítězem, zde třeba, štít nastavit každé ráně, štít, který zlobu vrahů odráží. Tož s novým nadšením dál jménem Páně, 91 dál vytrvat, vždy býti na stráži a v nadšení tom svatém, vroucím, stálém vždy výš a dál za všech nás ideálem! 92
VZPOMÍNKA (1914)
Kdys, dávno již, jsem viděl illustraci, ta stále do mých vzpomínek se vrací. V mých vzpomínkách již po léta je hostem stín, ležící na výjevu tom prostém: Kdes na sibiřské dráze vozy stojí, a vězni kol a stráže v plné zbroji. Na malé stanici týž výjev, bída a žal, jak týdně stanice to vídá. Ve hloučcích se tu nešťastníci kupí, jichž každý pohyb střeží žandarm tupý. Než na den zas do smutných vozů sednou, ta zastávka jim zkrátí cestu bědnou. Zmučeni dlouhé cesty strázní mnohou, na vzduchu chvíli okřáti zde mohou. Jak olova by nalil v krev a do žil – na pušce žandarm klidně ruce složil. 93 Jak vysíleni pijí vzduch ten svěží, všem na skráních posupná starost leží. Z nich každý cíle pouti té se leká, a cesta bez konce je předaleká... Tam na stupátku vozu děvče mladé se vychýlí a ruku k čelu klade. Je studentka, a do Sibiře musí s vyhnanci, dětmi svaté, bílé Rusi. Je mladá, krásná, ještě dítě skorem – a její pohled jakým plane vzdorem! Je luzná, svěží v té své mladé kráse, i tupý žandarm na ni zadívá se... Kdys dávno viděl jsem tu illustraci – vždy znovu do mých vzpomínek se vrací. A vídám dívku zadumané tváře, ji, odsouzenou doma jménem cáře. Ji zřím, jak na stupátku vozu stojí, a vězni kol, a žandarm v plné zbroji. A zřím, jak teskně rukou k čelu sahá – tvář podobná jí kdys mi byla drahá. 94 Táž postava, týž profil mladé hlavy, týž pohled vzdorný, teskně vzpomínavý... Vím, ona není to, kdos je to cizí, však z duše obraz ten mi nevymizí. Vždy vídám ji tak s ubohými vězni kdes na Sibiři – co dnes asi je z ní? Co ze snů, které mladým čelem vály, než vlak s ní zmizel v nenávratné dáli? Co zbylo ze všech snů, z té krásy svěží? V irkutských pláních divé bouře sněží. Irkutský sníh, ten každý výkřik zdusí, že nedoletí svaté, bílé Rusi... Irkutský sníh, ten všecky touhy stlumí, vše marné naděje i marné dumy. A tak ji vídám, jak skráň v dumách kloní – a v duši, nevím proč, zbyl smutek po ní. 95
„ČESKÉMU SRDCI“
Vlast volá – širou domovinou zní starostlivý její hlas: „Mé děti strádají a hynou, kdo srdce máš, mé děti spas!“ Tak z hlubin srdce hlas ten prýští a srdcem každým zachvěje: „V nich zachráníš své lepší příští, svou budoucnost, své naděje!“ Ze hlubin srdce hlas ten vyšed proniká ke dnu srdcí všech – ó, rci, zda možno klidně slyšet, bys této výzvy neposlech? Ó, ty, kdo posud jsi tak šťasten, že trpíš míň, než druzí kol, to k tobě mluví vroucí hlas ten: Spěš léčit oněch trud a bol! Vlast volá k Tobě – kde je bída zlým hostem, třeba pomoci, kde nouze lůžko chudých hlídá, kde pláčí bědní sirotci. Kde ubohých těch slzy tekou, tam soucit vejde pod střechu 96 tu chudou, a svou dlaní měkkou pohladí, nese útěchu. Vlast volá – pomoci kde třeba, tam soucit láskou zaplane, těm, kdož jsou hladovi, dá chleba a víru v srdce uštvané. Rád pod nejchudší vejde střechystřechy, a kde proud slzí hořkých tek, utiší pláč i žalné vzdechy a zhojí žal i zármutek. Kdož opuštěni jsou a chudí, tam vlídně, rád se nachýlí, naděje nové v srdcích vzbudí, a duše zjasní na chvíli. Jde soucit – k ubohým se sklání, rád pomáhá vždy ze všech sil, a s ním jde tiché požehnání všech, jichžto slzy utišil. Vlast volá k záchraně svých dětí, v ten požehnaný český lán hlas její starostlivý letí – kdo pochopils, buď požehnán! A žehnán buď, kdo veden snahou byls věrnou, v níž zřels největší svou slávu: vidět Matku drahou v úsměvech štěstí, v bezpečí! 97
OD BŘEHŮ ŽITÍ K BŘEHŮM ZAPOMNĚNÍ...
Bez hluku, tiše, že ji slyšet není, od břehu žití k břehům zapomnění po chmurných vlnách nad hladinou tmavou loď truchlá zrývá pláně vod. Na onom břehu, kam loď pluje zvolna, tam klid a mír. Zde žal a muka bolná a mráz, jenž srdcem proletí i hlavou v zoufalém boji o život. Přívozník starý, němý, na své lodi od břehu na břeh duše mrtvých vodí, od věků k věkům, mlčky, beze slova na přídě stojí chmurný kmet. Tam, kde je chvilkou lidský život krátký, tam, odkud nikdo nevrací se zpátky, od věků k věkům vždy a stále znova sám jediný se vrací zpět. Příď neslyšně jak brázdí rmutné vlny, vzkřik mnohý zoufalý a hrůzyplný zní ze tmy noci kolem lodi oné – k ní mlhami se výkřik donese těch bědných, pro něž v lodi místa není. 98 Od břehu žití k břehům zapomnění dál tiše pluje loď – nad tím, kdo tone, pláň tmavá tiše zavře se. 99
ELIŠCE KRÁSNOHORSKÉ K SEDMDESÁTÝM NAROZENINÁM (1917)
Ze světa dívčích snů, ze smavých kouzel pohádky máje, jež si duše spřádá na prahu žití, Tebe záhy vzbouzel hlas ujařmených. Za ním šla jsi ráda od plachých blouznění, když los, jenž určí, tak pouze vyvoleným, Tobě záhy pokynul tam, kde vzlet i síla tvůrčí Ti zjevily cíl životní Tvé dráhy: zapomnít sebe, sloužit Vlasti pouze oddaně, pokorně a ze všech sil! Tak celý život zasvětilas touze té vznešené: Tvůj lid kde zápasil za práva svá, po jeho stálas boku s nadšenou písní na rtech. Česky vřelá ta píseň Tvá vždy ze srdce Ti zněla – od Šumavy až k Tatrám hrdou sloku Tvé „Chodské“, z níž vzdor nepoddajný sálá, po věky hora hoře, skále skála vždy znovu sdílet bude. – Řadou let za bojů stávalas vždy v prvé řadě, vždy bdělá, zanícená vždy tak mladě pro vše, co z dávných, těžkých, dusných běd vyprostit mohlo trpitelku drahou, 100 jíž sloužit nejvyšší Ti bylo snahou, a nejsvětějším cílem. Bylas všude, kde nadšení i práce rukou Tvých kdy bylo třeba. Zanedbané, chudé leželo pole ladem. Do těch lích, brázděných těžce neústupným pluhem v kamení, hloží, do těch prvních brázd, jež vyorány po zápase tuhém, tak těžko bylo zrno k zrnu klást, by vzešlo úrodou. Ty zřelas vůkol – přemnohý ještě čekal těžký úkol! Hle, sestry Tvé... jich zželelo se Ti, jak žily v jakéms pustém zakletí – že dnes i ony za vyšším jdou cílem, že dnes i ony k slunci hlavy vznesly, je Tvojí zásluhou, to Tvým je dílem! Z tmy ujařmení za Tvými šly hesly – Ty s něhou ženy, ale silou obra jsi vedla řady nepřehledných čet po stezkách práva, krásy, pravdy, dobra, výš na výsluní, k světlu, stále vpřed! Statisíce Tvých sester Tobě vděčí, že tvůrčí duch Tvůj radostně se chápal jich vedení, že láskyplnou řečí i krásným příkladem v nich svatý zápal jsi vzbudila... Dnes, kdy Ti hlavu stáří pokrylo jíním, pohleď dokola: statisíc vděčných očí vstříc Ti září – več Ty Jsi věřila, to plápolá 101 dnes v srdcích všech... Zdar, bojovnice práva, v něž doufala jsi celým srdcem Svým a celou duší Svou, – buď dlouho zdráva a blažena Svých tužeb vítězstvím! 102
PŘÁTELÉ MOJI PŘEDRAZÍ A MILÍ
PŘÍTELI BOHUSLAVU BENEŠI A MILOSTIVÉ PANÍ HEDVICE BENEŠOVÉ O 25. VÝROČÍ SŇATKU (4. X. 1917)
Přátelé moji předrazí a milí, rád s Vámi dnes, jak časy jdou a letí, si vzpomínám: hle, celé čtvrtstoletí Jste povždy v lásce spolu šťastně žili. Tou další cestou k životnímu cíli kéž s láskou, která svazek duší světí, k Vám oběma i k dětem Vašich dětí se povždy zdar i požehnání schýlí! I nadál vždy, až v nejpozdnější stáří nechť zlaté slunce štěstí vždy Vám září, a vyzlatí i Vašich dětí mládí! Ze všech dnů Vašich pro vše léta příští kéž blahý ples a radost vždy jen prýští – a dál i mne tak trochu mějte rádi! 103
1868–1918
NA PAMĚT 50. VÝROČÍ POLOŽENÍ ZÁKLADNÍHO KAMENE NÁRODNÍHO DIVADLA
To sílivý byl, hřejný jara dech, jenž kdysi v den, všem radostný a drahý, nes nový život v širé lány Čech ze zradostnělé, stověžaté Prahy. To svátek národa byl, kterýž světí, probuzen z mrákoty, v níž nepřízní zlé sudby ujařmen byl po staletí. Již zpola mrtev probudil se z ní jak zázrakem, ke slunci povstal ze tmy a z hrobu k životu. V tom jarním vání radostné Vesny, všemi svými dětmi jsa obklopen, své slavil z mrtvýchvstání. Nového žití krásné, slavné ráno radostně pozdravil, pln jaré síly a nadšení, jež věnem jemu dáno v omládlé srdce. – Bylo třeba s pílí a láskyplně, v zanícení mladém vzdělávat úhor, ležící tu ladem po dvě stě dusivých a těžkých let. A bylo třeba dobývati zpět, co ztraceno v ten bylo čas, kdy málem již pohřební své písně nad ním pěli. A bylo třeba žíti v boji stálém 104 na ochranu svých práv, zrak míti bdělý, vždy znovu čelit novým nástrahám. A bylo třeba budovati chrám na pamět znovuvzkříšení. Své děti zavolal k práci, výzva jeho letí od srdce k srdcím, do vsí, měst i dědin, v dům bohatcův i do nejnižší chaty – a muži, ženy, starci vetchých šedin, vše spěchá budovati stánek zlatý, svůj vytoužený, drahý, zlatý dům. Posvátný ŘipŘíp i Blaník dumavý radostně dává kámen k základům, i Radhošť, Čerchov z klína Šumavy přináší svůj, by pevně v každé době stál Zlatý Stánek, srdcím Čechů drahý, jejž uprostřed své Zlaté, České Prahy svým nadšením zbudoval Národ Sobě. Kéž věky přetrvá, co vystavěno z mozolů jeho! Nejdražší tvé věno, tu lásku horoucí, již národ snes ti do základů Tvých v nejslavnější chvíli omládlých let a z níž dál jemu prýští zdroj nové lásky, důvěry a síly – tu lásku jeho dál si věrně pěsti pro slávu národa, pro jeho štěstí, ke cti nás všech po všecky věky příští! 105
LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU (28. VIII. 1918)
V památku dob, kdy v Praze o té vojně jsme všeho, a zvlášť nouze měli hojně a kdy v té drahé Praze bylo třeba ve frontách čekávati celé dny na půlbochníček plesnivého chleba – – K vám přišel jsem, žebráček bezradný, jenž z hladu byl by jedl hřebíky – však hřebíků již vůbec nikde není, byť za jeden jsi dával celé jmění. Jsem před bohy i kuřák veliký, jenž dnes, kdy viržinka je pouhou bájí, doutníky už jen z rákosky si krájí. Však andělé že sem tam žijí posud, i mně jednoho seslal vlídný osud: vás, paní, vás, tak líbeznou a sladkou. Krom úsměvu, jenž vám tak mile sluší, mne, žebráčka, jste obdařila patkou bílého chleba, a co více, duši jste potěšila, jež byla tak smutná: zas jednou šťasten, díky vám i Bohu, i viržinku si zapálit zas mohu – dvě viržinky! Ach, jak zas život chutná! 106
LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU
Chtěl bych vám napsat, milá, neznámá vy mladá dívko – nevím, jak se zvete – co život krásy, blaha, kouzel má, to vše ať v srdci vašem plně zkvete pro celý život! Nechať vaše mládí je krásnou básní, kterou čtete ráda, jak život vám ji ze dne ke dni skládá; do vašich snů vám nechať povždy září z těch mladých let až v dálné, pozdní stáří mír s láskou těch, kdož dnes vás mají rádi! Chtěl bych vám napsat, aby krásný, světlý a radostný byl celý život váš, by v něm bez trnů samé růže pro vás kvetly, by celý život váš byl úsměvem; by v ono příští, jež vás očekává, vám po boku šla láska smavolící – – to vše bych krásnými chtěl slovy říci, však mám dvě slůvka jen, ta: Buďte zdráva! 107
PROSLOV
K AKADEMII O VŠESOKOLSKÉM SLETĚ 1920
Krvavě rděl se obzor celý, požárů stoupal tmavý dým, zlé bouře divě burácely nad krajem, hrůzou oněmlým. Jak zlobohů dav odpoutaný letěly v širé světa strany nad spoustami, jež sily kolem, nad výhní zapálených střech, nad hrůzou, zděšením a bolem v hořících městech, mrtvých vsech... Sta srdcí posud krvácí, a zapomenouti lze stěží, co tisíců i vašich leží tam bratrů, bratři junáci! Však přešla nejtěžší všech vojen a bouří, co kdy bylo tu, – ten, jemuž zrádný úklad strojen, k novému povstal životu. Zří kolem, neví, věřit má-li v ten zázrak, či jej přelud šálí: s hlav králů koruny se svezlysvezly, co jemu svítá nový den, nad rozlomenými jich žezly 108 on stojí, volný, svoboden. Jej život volá ku práci – zde mnohý velký čeká úkol, srovnati spoušť, jež zbyla vůkol – tož k dílu, bratři junáci! Jste svobodnými! Úděl sladký, být svým, být opět člověkem! Na lidské vodili vás jatky v tom pychu tvrdém, odvěkém, pro zájem vrahů svých vy hnáni, jste do bratrských byli plání, pro Germanie slávu větší svou krev tam prolít měli jste na povel, daný cizí řečí. Tak lehko chase nečisté se z vaší krve utrácí! Však bylo, není. Prosti vrahů cíl jeden mějme, jednu snahu: Vše pro Vlast, bratři junáci! Ta láska k Ní, jež ve vás plála za minulých všech muk a běd, i nadál v srdcích nechť vám sálá vždy v nový žár a v nový vznět. To vždy-li bude vaší snahou, kdo na Ni, matku všech nás drahou, když ví, že láska ta ji chrání, se drzou rukou odváží? 109 Zdar bratři! Buďtež odhodláni, vždy bdít, vždy býti na stráži! Z ran mnohých posud krvácí... Vždy vzletem sokolím, lví silou v boj za Ni, drahou, svatou, milou! Zdar s vámi, bratři junáci! 110
IGNÁTU HERRMANNOVI (1924)
Jsou lidé pošetilí, kteří, na krku sedmý křížek je-li, svedeni zvykem jiných, věří, že snad by pomalu teď měli již začít stárnouti. Ty dej si však říci, drahý Herrmanne: kéž z těchto pošetilců nejsi, kéž Tobě se to nestane! Mé dávné přátelství dnes nutí mě k tomu, upřímně Ti říci, že Ty máš ještě na stárnutí dost času! Měsíc po měsíci, rok za rokem ať prchá, Ty si stárnutí nech až na chvíli, až – však se toho dočkáš! – kdysi sto let Ti hlavu nachýlí! Nač pospíchat? Ať život letí, jen příliš nebude-li bolet, nic do toho-li nepřijde Ti, jak dlouho potrvá? a sto let zde bude jako v okamžení. A stárnouti dřív, jaký spěch? 111 Svět ať se kolem vdává, žení, Ty klidný úsměv Svůj si nech! Své mládí dlouho sobě ponech – až do té stovky! Dočkej se jí mlád, v plném zdraví! Po zákonech odvěkých bohů tíha její až dostaví se, potom stárni, jak chceš! Jsi ale moudrý dost, nespěchej na to! Zjednotvární pak život – není nad mladost! A, že tak mají Tebe rádi, dál rozsívej Svůj úsměv kolem, i v tom Svém pokročilém mládí dál zůstaniž nám apoštolem té radosti, jež hořký lidský náš osud jasní, a dál všem nám k radosti jen zůstaň vždycky tím starým, mladým Herrmannem. 112
ZA PROF. ANT. HEVEROCHEM (1927)
Tvé oči zavřely se na věky snem smrti, když se ukončil Tvůj krátký sen života. Neznámý, daleký kraj břehů, odkud žádný poutník zpátky se dosud nevrátil, dnes hostí němě Tvou světlou duši, kteráž kolem sila jen dobro, za něž oddaně a vždycky a stále znovu, denně zápasila s mocnostmi temna. V klínu rodné země, již milovals tak nábožně, tak lidsky a celým srdcem, spíš Svůj věčný sen, po velkém, dobrém, ušlechtilém díle. Kdož Tebe znal, ve smutku hlavu chýle, Tě s láskou vzpomíná. Zrak zarosen je slzami, jimž nadarmo se brání – jak zlaté srdce přestalo zde tlouci! Mír s Tebou, příteli! A nehynoucí buď Tobě za vše dík a požehnání! 113
PŘÍPITEK
P. DRU ING. RICH. JAHNOVI
Náš drahý atamane, jenž Svůj úkol Jste našel v tom, zřít šťastné tváře vůkol, dnes pohleďte, jak v této krásné chvíli se v srdce naše vřelá radost chýlí, že smíme Vás tu u Dlouhého Stolu pozdravit s láskou, a Vám říci spolu: Kéž dopřeje Vám osud laskavý, ať dlouho štěstí života Vám kvete! Za lásku, jíž Sám ke Stolu vždy lnete, Vám s láskou připíjíme na zdraví! Nuž, na junácký zdar, a na štěstí všech dalších let! Vždy po života čas ten přemnohý ještě buďte zdráv a šťasten v té nestárnoucí ducha svěžesti! Mlád srdcem, jako do dnešního dne, náš drahý atamane, jako pravý moloděc žijte v nezkaleném zdraví, jež každým jarem znovu omládne! Vždy s myslí jarou, šíje vždy tak přímé, zdráv buďte v plném srdce Svého mládí – a dovolte, ať dnes Vám říci smíme, že všichni upřímně vás máme rádi! 114
PÍSEŇ VÁNOČNÍ
Ježíšek se zrodil malý v Betlemě, pastýři mu zazpívali dojemně. Tři králové cestou z dáli zamíří tam, kde pěli nebes králi pastýři. Na obloze hvězdy zříti – králům těm z daleka už jasně svítí na Betlem. Přišli blíž, tam zněly dudy opodál, v jeslích ležel hošík chudý, nebes král. Děťátko jas mělo skvělý na čele, jemu kolébavku pěli andělé. 115 Na zlaté mu harfy hráli, cymbály, pacholátku, nebes králi, zpívali. A zpěv jejich světem pílí do všech stran: „Narodil se v této chvíli Kristus Pán...“ 116
PSÁNO NA VĚJÍŘ
Vějíři milý, krásné tvé paní, kdykoliv na chvíli nad tebou nachýlí v myšlenkách čelo – k čelu i skráni kéž by se schvělo v tichém tvém vlání, co jak v sen dětský luzný a světlý vykouzlí všecky růže, jež zkvetly nádhernou velebou v životě pro ni. Kdykoliv nad tebou čelo své skloní, nechť ve své duši cítí a tuší zpívat a kvést vše, což až do stáří vyzlatí, vyzáří jí celý život paprskem hvězd! 117
KDYŽ NA VRCHOLI HORY...
Když na vrcholi hory poutník stane, tu na své dlouhé pouti v oddech krátký se kolem rozhlédne a hledí zpátky k té dlouhé cestě zatím vykonané. A dál než půjde k vytčenému cíli, než skončen bude pouti jeho úkol, rád zastaví se a zrak jeho vůkol v kraj daleký se tiše dívá chvíli. A vidí před sebou ty širé pláně, kde cesty bílý pruh se v dálce kreslí – po cestě té se kroky jeho nesly a po oné dál půjde jménem Páně. Na vykonanou pouť mu táhne hlavou vzpomínka mnohá, která ze sna křísí vše minulé... Blah ten, kdo říci smí si, že životem šel vždy jen cestou pravou. Ó, blažen, komu v duši paprsk světlý vzplát může vědomím, že na své pouti se klidně nazpět může ohlédnouti, kde v jeho stopách zatím růže zkvetly! 118 Ó, příteli, při životní Své práci i Vy tak dostihl Jste mety jedné, kdy maně vzpomínka se v duši zvedne na vše, co v mlhách minula se ztrácí. I Vy dnes tak se ohlédnete vůkol po životě Svém – objeví se oku ta dlouhá práce čtyřiceti roků – je prací vyplnit, hle, jaký úkol! A blaze Vám, že smíte si tu říci, že jenom dobro sil Jste život celý, i z Vašich stop že květy vypučely a vzrostly růže plně zkvétající! A blaze Vám, že vědomí Vám kyne, že světlá po Vás památka tu zbude, neb, kromě dobru sloužit vždy a všude, Jste ve Svém srdci neměl tužby jiné. V řad roků minulých dnes klidně mohou zřít oči Vaše. Bůh Vám popřej síly, i nadál kráčet k vytčenému cíli a žití radostí Vám zdobiž mnohou. Nechť požehnáním nebes plně zkvétá to símě Vaší práce, Vaší snahy – Vám přejem k tomu, příteli náš drahý, vždy štěstí, zdar a dlouhá, dlouhá léta! 119
ANDĚL OPUŠTĚNÝCH
A pravil Bůh: – Jdi dolů na zem chudou, ty slitování mého anděle, kde nešťastní a opuštění budou, jim zlíbej oči pláčem zardělé. A kde jsou malé, opuštěné děti, jim za matku buď v lásce nejvyšší, chraň jejich sny, když tiše k čelu sletí – hlas matčin sirota v nich uslyší. Jak matka sama dítě do snů hýčká, do zlatých snů, jež hvězdami jim tkám, ty hebce zlíbej drobných dětí líčka, buď věrným strážcem chudým sirotám... Tak pravil Bůh, a jako přelud světlý se anděl snesl v zemské údolí, úsměvem jeho zlaté růže zkvetly, a co dřív hnětlo, již tak nebolí. Jde světem, zář se lije s jeho hlavy, jde tušený jen dětmi v jejich snech, nahlédne všude, všude krok svůj staví, jde neslyšen a tiše jako dech. 120 Jde, čílka spícím hladí tiše, hebce, jim kolébavku zpívá o ráji, pohádky zlaté opuštěným šepce, hladové sytí, žízeň ukájí. K těm, kdož jsou opuštěni, vždy se hlásí, v sen zlíbá víčka pláčem zardělá – a dlouho potom dítě vzpomíná si, že v snách vidělo svého anděla. 121 Obsah
I.7 II.8 III.9 Je málo nás10 Proslov12 Koruna Svatováclavská15 Václav Vavřinec Rainer19 Červenec roku 141521 K šestému červenci24 Proslov26 Proslov29 Památce Manesově32 Neznámé35 Kdo ještě tady38 Paní Karolině Světlé42 Při zřícení se Karlova mostu45 České práci48 Památce Jana Nerudy50 České knize51 Mistru Antonínu Dvořákovi55 Za Maruškou Bittnerovou57 Za Juliem Zeyerem58 Proslov61 Pozdrav Sokolům63 Nám pozdraveni buďte dnes!65 [123] Mikuláši Alšovi68 Aj, proč bychom se tedy netěšili70 České písni72 Památce J. K. Tyla75 Na prahu ráje78 Cyklus znělek I.82     II.    83     III.    84     IV.    85     V.    86     VI.    87 Proslov88 Pozdrav90 Vzpomínka93 Českému srdci96 Od břehů žití k břehům zapomnění98 Elišce Krásnohorské100 Přátelé moji předrazí a milí103 1868–1918104 Lístek do památníku106 Lístek do památníku107 Proslov108 Ignátu Herrmannovi111 Za prof. Ant. Heverochem113 Přípitek114 Píseň vánoční115 Psáno na vějíř117 Když na vrcholi hory118 Anděl opuštěných120
[124] Tuto sbírku básní, třetí ze tří rukopisných děl, nalezených v literární pozůstalosti básníka Bohdana Kaminského, vydává Česká Akademie věd a umění v Praze, jejímž byl Bohdan Kaminský řádným členem, svým nákladem v počtu 600 výtisků, z nichž 500 jest prodejných. Sbírku bylo třeba pro vydání upraviti: vyloučiti básně již v jiných knihách Kaminského uveřejněné a básně seřaditi podle dat v rukopisech vyznačených nebo jinak zjistitelných. Vytiskla ji Česká grafická Unie a. s. v Praze v březnu 1931. O úpravu knihy měl péči T. F. Šimon.
E: zd; 2002 [125]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Česká akademie věd a umění; Unie
(Nákladem České Akademie věd a umění. Tuto sbírku básní, třetí ze tří rukopisných děl, nalezených v literární pozůstalosti básníka Bohdana Kaminského, vydává Česká Akademie věd a umění v Praze, jejímž byl Bohdan Kaminský řádným členem, svým nákladem v počtu 600 výtisků, z nichž 500 jest prodejných. Sbírku bylo třeba pro vydání upraviti: vyloučiti básně již v jiných knihách Kaminského uveřejněné a básně seřaditi podle dat v rukopisech vyznačených nebo jinak zjistitelných. Vytiskla ji Česká grafická Unie a. s. v Praze v březnu 1931. O úpravu knihy měl péči T. F. Šimon.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 125