VZPOMÍNKA

VZPOMÍNKA (1914)
Kdys, dávno již, jsem viděl illustraci, ta stále do mých vzpomínek se vrací. V mých vzpomínkách již po léta je hostem stín, ležící na výjevu tom prostém: Kdes na sibiřské dráze vozy stojí, a vězni kol a stráže v plné zbroji. Na malé stanici týž výjev, bída a žal, jak týdně stanice to vídá. Ve hloučcích se tu nešťastníci kupí, jichž každý pohyb střeží žandarm tupý. Než na den zas do smutných vozů sednou, ta zastávka jim zkrátí cestu bědnou. Zmučeni dlouhé cesty strázní mnohou, na vzduchu chvíli okřáti zde mohou. Jak olova by nalil v krev a do žil – na pušce žandarm klidně ruce složil. 93 Jak vysíleni pijí vzduch ten svěží, všem na skráních posupná starost leží. Z nich každý cíle pouti té se leká, a cesta bez konce je předaleká... Tam na stupátku vozu děvče mladé se vychýlí a ruku k čelu klade. Je studentka, a do Sibiře musí s vyhnanci, dětmi svaté, bílé Rusi. Je mladá, krásná, ještě dítě skorem – a její pohled jakým plane vzdorem! Je luzná, svěží v té své mladé kráse, i tupý žandarm na ni zadívá se... Kdys dávno viděl jsem tu illustraci – vždy znovu do mých vzpomínek se vrací. A vídám dívku zadumané tváře, ji, odsouzenou doma jménem cáře. Ji zřím, jak na stupátku vozu stojí, a vězni kol, a žandarm v plné zbroji. A zřím, jak teskně rukou k čelu sahá – tvář podobná jí kdys mi byla drahá. 94 Táž postava, týž profil mladé hlavy, týž pohled vzdorný, teskně vzpomínavý... Vím, ona není to, kdos je to cizí, však z duše obraz ten mi nevymizí. Vždy vídám ji tak s ubohými vězni kdes na Sibiři – co dnes asi je z ní? Co ze snů, které mladým čelem vály, než vlak s ní zmizel v nenávratné dáli? Co zbylo ze všech snů, z té krásy svěží? V irkutských pláních divé bouře sněží. Irkutský sníh, ten každý výkřik zdusí, že nedoletí svaté, bílé Rusi... Irkutský sníh, ten všecky touhy stlumí, vše marné naděje i marné dumy. A tak ji vídám, jak skráň v dumách kloní – a v duši, nevím proč, zbyl smutek po ní. 95