MISTRU ANTONÍNU DVOŘÁKOVI NA ROZLOUČENOU

Bohdan Kaminský

MISTRU ANTONÍNU DVOŘÁKOVI NA ROZLOUČENOU (1892)
I ptáče na podzim když letí v dálný jih, nám v duši smutno je, kraj najednou že ztich’, že zmlknul nápěv známý... I teď jak na podzim nám píseň letí v dál – těch písní kouzelník a v říši tónů král se zvolna loučí s námi. Za moře daleké jdeš nyní z českých niv, jdeš, Mistře, v jiný svět, jenž poznati chce div, jímž umění Tvé dýchá. Kraj český potichne a smutněj bude v něm, když zmlkne píseň Tvá jak ptáče podzimem – Tvá píseň, naše pýcha. Leč ne, Tvé písně dál nám v duši budou znět a budit nadšení i něhu, žár i vznět i hrdou sílu žití – a jako na jaře, když ve přírody chrám zas ptáci vrátí se, až Ty se vrátíš k nám, vstříc Tobě budou zníti. 55 Jdeš... ale srdce Tvé, to zbude v srdci Čech. Jdeš, námi požehnán... Ó, Mistře, za dnů všech v té dáli, která zve Tě, nás v písních vzpomínej, Své zlaté dumy snuj a, vítěz, vrať se k nám, sem, kde je domov Tvůj, vlast jedna v širém světě! 56