MISTRU ANTONÍNU DVOŘÁKOVI NA ROZLOUČENOU
(1892)
I ptáče na podzim když letí v dálný jih,
nám v duši smutno je, kraj najednou že ztich’,
že zmlknul nápěv známý...
I teď jak na podzim nám píseň letí v dál –
těch písní kouzelník a v říši tónů král
se zvolna loučí s námi.
Za moře daleké jdeš nyní z českých niv,
jdeš, Mistře, v jiný svět, jenž poznati chce div,
jímž umění Tvé dýchá.
Kraj český potichne a smutněj bude v něm,
když zmlkne píseň Tvá jak ptáče podzimem –
Tvá píseň, naše pýcha.
Leč ne, Tvé písně dál nám v duši budou znět
a budit nadšení i něhu, žár i vznět
i hrdou sílu žití –
a jako na jaře, když ve přírody chrám
zas ptáci vrátí se, až Ty se vrátíš k nám,
vstříc Tobě budou zníti.
55
Jdeš... ale srdce Tvé, to zbude v srdci Čech.
Jdeš, námi požehnán... Ó, Mistře, za dnů všech
v té dáli, která zve Tě,
nás v písních vzpomínej, Své zlaté dumy snuj
a, vítěz, vrať se k nám, sem, kde je domov Tvůj,
vlast jedna v širém světě!
56