NA PRAHU RÁJE

NA PRAHU RÁJE
K CYKLU KRESEB E. HOLÁRKA
Vše bylo plesáním, v zářící, slavné ráno se nesl chvalozpěv, a hymnů slavných příval zněl Stvořiteli vstříc, jenž s oblaků se díval na dílo sedmi dnů, – hle, bylo dokonáno... Vše bylo jas a zář, a prvních lidí duší se nesla modlitba vstříc Tvůrci všehomíra za štěstí života... duch jediný se vzpírá té slávě Onoho, v němž soka svého tuší. Dál hymny zvučely, však nesouladem prvým se náhle zachvěl Ráj, co jásot kolem vzrůstal... Stál tvůrčí Genius tich opodál a zůstal nepohnut – jenom blesk zašlehnul pod obrvím. Víc touhy v srdci měl, než zkojit mohl úkol, plesati s cheruby, v nadšeném chvalopění mít obdiv pro dílo, jež jeho dílem není, – chtěl tvůrcem býti sám, sám blaho síti vůkol. Vše bylo ples a zář – se vzdorovitým klidem on mlčel jediný... Ne to, co Onen určí, chtěl míti zákonem, sám vlastní silou tvůrčí se Bohu rovnat chtěl, sám ráj chtěl stvořit lidem..... 78 V té touze nezdolné dal výhost oné slávě, být jedním z andělů, již slávu Bohu pěli. A ke člověku šel, jenž sám a zlítostnělý pro Evin první hřích byl z Ráje vyhnán právě. A zastal člověka, jenž neměl, čím by stáda svých ovcí uchránil před zvěří dravou, která po krvi žízniva a lačna, za večera jak ostražitý vrah se k ovcím jeho vkrádá. A jemu, Geniu, se sželelo, jak v půtce s osudem člověk je tak malomocně slabý – tu ze železa meč daroval jemu, aby tou zbraní zahnati dravého mohl škůdce. Však viděl po čase, jak láme se a tříští ten jeho ideál, člověka šťastným zříti –: na bratra vlastního se s mečem v ruce řítí, že z otevřených ran krev rudá v zem se prýští. I poznal Genius, jak strašnou kletbou náhle je člověku ten dar, jejž dal mu, aby snáze uhájil života na trnité své dráze... A zalkal v bolestech, mráz maje v duši zprahlé... I šel, a uviděl, jak zatím lidé sami si bohy stvořili, jak blud jich srdce svírá, zřel, kterak prázdnou je těch pobloudilých víra, když v prachu skláněli svá čela před modlami. 79 I šel, by vyjasnil jim světlem duši bědnou, – jich viděl modlářství a přistoupil k nim blíže, lid vésti ke spáse chtěl ve znamení kříže, na němž Bůh-člověk sám pro lidstvo umřel jednou. Dal světu Genius učení lásky čisté, jež učí odpouštět i nepřátelů zlobě – však z toho učení co v krátké bylo době? Ze tvého křesťanství co stalo se, ó, Kriste? Ve jménu lásky tvé co fanatismus dravý vražd páchal, zločinů, ze vznešených tvých zásad plášť činil hříchů svých, rtem lásku jal se hlásat, však rukou zlotřilou svým bratřím stínal hlavy. Rtem kázal o lásce, jež odpouštěti velí i nepřátelům všem, sám ale vrhal na ně se jak zvěř divoká, a lásku ostřím zbraně jim hlásal – – Genius v dál prchal roztesknělý. Dál z dýmu požárů, od hranic, které vzplály, od kol, v něž vpleteny těl mrtvých byly údy, od křížů, vztyčených do zkrvavené půdypůdy, šel v pláči, zatesknil a bloudil širou dálí. A stanul u lidí, jimž dosud byla cizí i všecka nenávist, však nepoznali vzájem ni citu onoho, jenž činí život rájem – a vložil do srdcí jim lásku čistou, ryzí. 80 Namístě lásky však se člověk vášní opil... Ke hvězdám vzlétnout směl té lásky perutěmi, – byl sražen do prachu svou vášní, padnul k zemi, ni síly nemaje, jíž znovu by se vzchopil. Od pustých orgií se odvrátil a na to se vposled slitoval nad člověkem, jenž darmo se snažil unésti tíživé žití jarmo – by jemu ulevil, člověku podal – zlato. Však divě po zlatě se z lidí honil každý a kletbou bylo zas, co spásou býti mělo: za zlato člověk dal svou duši i své tělo, pro zlato nehrozil se zločinu ni vraždy. I tenkrát zklamán byv, genius v hoři maně na dávný vzpomněl ráj... O velkosti sen krátký již dosnil v duši své a navracel se zpátky ku branám ráje zas – nadarmo bušil na ně. Skryl čelo do dlaní – i v sebe sama víra již odumřela v něm. Zavřené brány vidí – hle, zasil neštěstí a smutek v duše lidílidí, a proto nyní ráj se jemu neotvírá... Kdys pyšný odtud šel a luznou tkal si báji o velikosti své... Tak leta přešla dlouhá a navždy zůstala jen v duši jeho touha a smutek bez konce, – sen o ztraceném ráji... 81