PAMÁTCE J. K. TYLA

PAMÁTCE J. K. TYLA
K STÉMU VÝROČÍ JEHO NAROZENIN (4. ÚNORA 1908)
Tři sudičky se u kolébky sešly, a prvá z nich se k děcku uklání. „Ó, dítě,“ praví, „básníkem být chceš-li, nechť Poesie tebe zaclání svým hvězdným křídlem, nechať provází tě na cestách všech, až do konce tvých dní! Zde lyru měj, buď básníkem, ó, dítě, a věštcem jitra, jež se rozední!“ A děla druhá sudička: „Vše darmo, chceš lidu svému býti prorokem, – však bída zlá tě strhne ve své jarmo a půjde za tebou, krok za krokem, ta bída, která podlomí tě záhy a strádání tvé srdce naučí, že ztýrán dojdeš konce bludné dráhy a umřeš jako z lidí nejchudší!“ A dí sudička třetí: „Půjdeš chudý a strádání tvým bude údělem, – však do života tmy a v jeho trudy nadšení hvězda tobě nad čelem vzplá zářící – a výš a výš ta hvězda vždy tebe vznese nad všednosti rmut, 75 kde bída se tak příliš krutou nezdá, až jako žebrák budeš sám a chud.“ ...A v muže vzrostlo dítě. V duši maje dar zpěvu, šel a budil zpěvem svým ty zadřímlé a ztichlé české kraje. Jak věrná družka Poesie s ním vždy kráčela a lila bílé světlo do temnot před ním. A co v duši měl, to písněmi v omládlém kraji zkvetlo, když jarní vánek prvně zašuměl... * Sto let je tomu, co své sny a dumy sudičky Tobě předly u hlavy... Dnes nad Tvým čelem hrobní tráva šumí a šepotá si vánek dumavý o básníku, jenž s posvěcenou skrání šel kdysi mezi ujařmený lid, šel za Čech velké, slavné z mrtvýchvstání se horoucí svou duší pomodlit. Tys šel, Tys viděl, jak Tvůj národ ožil – a za to, co Ti krásným bylo snem, Tys nereptal, že osud k čelu vložil Ti věnec trnový. A starostem a bouřím vydán, mrazu, který zebe a odříkání srdce naučí, 76 tak šel jsi žitím, zapomenuv sebe, bys umřel jako z lidí nejchudší. Však za to vše, čím země Tvoje zkvetla, čím vzešla snů Tvých zlatá úroda, buď nehynoucí Tobě pamět světlá, dík nehynoucí Tvého národa! Tvá památka národu Tvému zbyla jak svatý odkaz. – Minou staletí – a vždy to drahé jméno svého Tyla Čech zachová u vděčné paměti! 77