KORUNA SVATOVÁCSLAVSKÁ

Bohdan Kaminský

KORUNA SVATOVÁCSLAVSKÁ (1886)
Ty svatá pro svůj bol i pro žal i pro své svaté z mrtvýchvstání, jak často v snů tvých jarní pláni srp jedovaté zášti požal i s kořenem ti každý květ! ó, vlasti má, kdo může říci, jak tebe že jej osud hnět a trýzní věčných muk a běd tvé svaté srdce milující v krev rozbodal!... Kdo jako ty smí říci, v oku svatý zápal, že celý svět se na tě sápal, se nevděku i zrady chápal, buď ze zášti či z lakoty! Přec dále stojíš nezdolána, ó, královno! V té vřavě velká a svatá, čistá trpitelka, ty čekáš úsměv toho rána, kdy zavlá kolem štěstí dech, kdy tvoje děti budou znova ne poslední víc v národech, kdy v pláně velkých, krásných Čech zajásá píseň skřivánkova... 15 Ty víš, ta vzroste na chorál, ó, matko, v slavné chvíli jedné, až po té dlouhé zimě bědné na vdoví trůn tvůj v slávě sedne si posvěcený český král! Půl století, co miliony se rozjásaly k jeho chvále a v svatovítské kathedrále se rozjásaly všecky zvony – Tys viděla své děti stát kol trůnu tvého, kterak zřely ten královský tvůj majestát, a cítila jsi v očích tát slz radosti proud rozechvělý. Ty tušila jsi jako v snách v svém srdci sladkou tuchu jara, tys cítila, jak práva stará ti vrácena – stín Otakara že na tvou hlavu ruce vztáh’... A myslila’s, že bude zasezase, jak bývalo, že k srdci tvému zas štěstí skane, k diadému zář hvězd, jak druhdy, zjásala se. A myslila’s, tvých skrání nach že opět bude štěstím zruměn, že volný lid tvůj bude blah a peruť vzepne v mocný vzmach 16 ten orel slavných českých uměn, ples radosti že rozzvučí se širým krajem, lid tvůj drahý od stověžaté, svaté Prahy až po tu chatrč nejchudší... Leč král ten umřel... A ty, máti, jsi opět byla vdova v pláči. Tvůj stín zas prázdným hradem kráčí, dob ždaje, až se naděj vrátí... A vždy, když v noc se pohříží kol celý kraj, se slzou v líci k své koruně se přiblíží a dlouho, dlouho pohlíží vždy mlčky na ni při měsíci. Ten bájný, krásný český skvost tam rubínem a zlatem hoří, tam sálá v jasném světel moři, jak nechala jej v slávy zoři tam velká, česká minulost... A jak tam září sterý rubín tou krví českých těl i hrudí, ó, matko drahá, opět budí se víra ve tvých prsou hlubin. A ty v svém srdci, matko, víš, že ten, jenž též tvé vzdechy čítá, tvé slávy orel vzlétne výš, že zas tu krále pozdravíš 17 v tom zlatém dómě světce Víta. Ó, královno, já zřím tě stát i venku, v nocích, bouř kdy ječí, jak v slzách, nejsa schopen řeči, tam s tebou český národ klečí, jak žehná mu tvůj majestát. Ó, matko, jak tvůj stín tam stává, když vůkol tebe všecko dřímá a nohy tvoje obejímá tam osiřelá česká sláva. A koruny té lesk a svit tam dále hoří při měsíci a na kolenou němý lid a vůkol všude slavný klid – leč svatá zář už na tvé líci. Zpěv náhle roste na chorál, ty, matko, víš, že v chvíli jedné tu korunu prý ruka zvedne, že na trůn k tobě v slávě sedne si posvěcený český král. 18

Básně v knize Verše příležitostné: