PANÍ KAROLINĚ SVĚTLÉ

PANÍ KAROLINĚ SVĚTLÉ
VÝŇATEK Z ADRESSY VĚNOVANÉ KAROLINĚ SVĚTLÉ K ŠEDESÁTÝM NAROZENINÁM R. 1890 PANÍMI A DÍVKAMI ČESKÝMI Z PODJEŠTĚDÍ
Ne já jen sám, když večer níž se chýlí, mám zádumčivý, starý Ještěd rád, ne sám já v tiché podvečerní chvíli naň zamyšlený hledím tisíckrát: ne, já to vím, že v slavné chvíli oné, skráň Ještěda když v zlaté zoři tone a z červánků zří na ten český lid, i jiných oči v zanícení vzplály, a kolik českých srdcí z širé dáli vždy Vás tam, Paní, spěchá pozdravit. Ó, Paní, Vy s tou posvěcenou rukou, ó, Paní, Vy s tím zlatým srdcem Svým, jak říci Vám, čím srdce pro Vás tlukou, když na Vás pomní s lásky vzrušením, když vzpomenou, jak v chudé české chaty pad’ hřejné Vaší lásky paprsk zlatý, by na ztýraném lidu čele vzplál – ó, jaká k díkům volit slova vřelá za vše, nás, Paní, čím Jste obmýšlela, že štědřejším být nemůž’ ani král. 42 Vždyť krajem českým, když se k žití vzbouzel, Vy nejdražší Jste rozhodila skvost, tu lásku k vlasti, že jak v říši kouzel omládlý národ v nové síle rost! Ten národ, který znal jen trud a svízelsvízel, a jak tonoucí růže zvolna zmizel s povrchu vod, ten národ mřel a has’ – leč mezi těmi, kteří v sluch mu hřměli a volali jej k žití, i Váš vřelý ze srdce k srdci promluvil mu hlas. Jak jitřenka, když na úsvitě vzplane, tak zjev Váš zářivý nám do tmy vzplál, tak ze země té bídně udupané vzrost českým ženám světlý ideál. Jak zářný maják před úskalím chrání, tak čisté Vaší lásky horování výš neslo je ze lhostejnosti vln a učilo je ve všem, vždy a všude se v lásce znáti k rodné zemi chudé, byť její los byl hořkých trudů pln. Leč ne jen apoštolem velké snahy, ó, Paní, byl jim zářící Váš zjev, Vy jako sestra šla Jste za jich prahy a líčila jim ctnosti prostých děv, pohnutí slza chvěla se jim s oka, o Ještědu, o kříži u potoka když poslouchaly Vás tak jako v snách, 43 když vyprávěla vřelými Jste slovy o Anežce, o lásce k básníkovi, o cikánce, jak snila na horách... Tak vše, čím kdy Váš ret se rozpovídal, teď myslí jde – a oko vlhne v ráz. – Ne já jen sám, když Ještěd v snách jsem vídal, vzpomínkou vděčnou pozdravil tam Vás, ne já jsem sám –: hle, všechen lid ten český, v nějž lidu svého házela Jste blesky, Vás, Paní, žehná a se kupí rád kol praporu, jenž v ruce Vaší vlaje zářivý, čistý nad ty naše kraje, jež oslaveny Vámi tisíckrát. Hle, za všechnu je Vaši lásku vděčen a s Vámi zem tu miluje, z níž vzrost, a třeba znovu v hořké jarmo vlečen, on s Vámi věří v lepší budoucnost... Se září štěstí ve Své drahé líci ó, Paní vznešená, hle, smíte říci, ne nadarmo že genius Váš kmit v ten národ, jenž Vám hlavu věnčí právě... Vy, Paní, jdete k nesmrtelné slávě – a za Vámi jde všechen český lid. 44