Ne já jen sám, když večer níž se chýlí,
mám zádumčivý, starý Ještěd rád,
ne sám já v tiché podvečerní chvíli
naň zamyšlený hledím tisíckrát:
ne, já to vím, že v slavné chvíli oné,
skráň Ještěda když v zlaté zoři tone
a z červánků zří na ten český lid,
i jiných oči v zanícení vzplály,
a kolik českých srdcí z širé dáli
vždy Vás tam, Paní, spěchá pozdravit.
Ó, Paní, Vy s tou posvěcenou rukou,
ó, Paní, Vy s tím zlatým srdcem Svým,
jak říci Vám, čím srdce pro Vás tlukou,
když na Vás pomní s lásky vzrušením,
když vzpomenou, jak v chudé české chaty
pad’ hřejné Vaší lásky paprsk zlatý,
by na ztýraném lidu čele vzplál –
ó, jaká k díkům volit slova vřelá
za vše, nás, Paní, čím Jste obmýšlela,
že štědřejším být nemůž’ ani král.
Vždyť krajem českým, když se k žití vzbouzel,
Vy nejdražší Jste rozhodila skvost,
tu lásku k vlasti, že jak v říši kouzel
omládlý národ v nové síle rost!
Ten národ, který znal jen trud a svízel,
a jak tonoucí růže zvolna zmizel
s povrchu vod, ten národ mřel a has’ –
leč mezi těmi, kteří v sluch mu hřměli
a volali jej k žití, i Váš vřelý
ze srdce k srdci promluvil mu hlas.
Jak jitřenka, když na úsvitě vzplane,
tak zjev Váš zářivý nám do tmy vzplál,
tak ze země té bídně udupané
vzrost českým ženám světlý ideál.
Jak zářný maják před úskalím chrání,
tak čisté Vaší lásky horování
výš neslo je ze lhostejnosti vln
a učilo je ve všem, vždy a všude
se v lásce znáti k rodné zemi chudé,
byť její los byl hořkých trudů pln.
Leč ne jen apoštolem velké snahy,
ó, Paní, byl jim zářící Váš zjev,
Vy jako sestra šla Jste za jich prahy
a líčila jim ctnosti prostých děv,
pohnutí slza chvěla se jim s oka,
o Ještědu, o kříži u potoka
když poslouchaly Vás tak jako v snách,
když vyprávěla vřelými Jste slovy
o Anežce, o lásce k básníkovi,
o cikánce, jak snila na horách...
Tak vše, čím kdy Váš ret se rozpovídal,
teď myslí jde – a oko vlhne v ráz.
– Ne já jen sám, když Ještěd v snách jsem vídal,
vzpomínkou vděčnou pozdravil tam Vás,
ne já jsem sám –: hle, všechen lid ten český,
v nějž lidu svého házela Jste blesky,
Vás, Paní, žehná a se kupí rád
kol praporu, jenž v ruce Vaší vlaje
zářivý, čistý nad ty naše kraje,
jež oslaveny Vámi tisíckrát.
Hle, za všechnu je Vaši lásku vděčen
a s Vámi zem tu miluje, z níž vzrost,
a třeba znovu v hořké jarmo vlečen,
on s Vámi věří v lepší budoucnost...
Se září štěstí ve Své drahé líci
ó, Paní vznešená, hle, smíte říci,
ne nadarmo že genius Váš kmit
v ten národ, jenž Vám hlavu věnčí právě...
Vy, Paní, jdete k nesmrtelné slávě
– a za Vámi jde všechen český lid.