KDYŽ NA VRCHOLI HORY...

KDYŽ NA VRCHOLI HORY...
Když na vrcholi hory poutník stane, tu na své dlouhé pouti v oddech krátký se kolem rozhlédne a hledí zpátky k té dlouhé cestě zatím vykonané. A dál než půjde k vytčenému cíli, než skončen bude pouti jeho úkol, rád zastaví se a zrak jeho vůkol v kraj daleký se tiše dívá chvíli. A vidí před sebou ty širé pláně, kde cesty bílý pruh se v dálce kreslí – po cestě té se kroky jeho nesly a po oné dál půjde jménem Páně. Na vykonanou pouť mu táhne hlavou vzpomínka mnohá, která ze sna křísí vše minulé... Blah ten, kdo říci smí si, že životem šel vždy jen cestou pravou. Ó, blažen, komu v duši paprsk světlý vzplát může vědomím, že na své pouti se klidně nazpět může ohlédnouti, kde v jeho stopách zatím růže zkvetly! 118 Ó, příteli, při životní Své práci i Vy tak dostihl Jste mety jedné, kdy maně vzpomínka se v duši zvedne na vše, co v mlhách minula se ztrácí. I Vy dnes tak se ohlédnete vůkol po životě Svém – objeví se oku ta dlouhá práce čtyřiceti roků – je prací vyplnit, hle, jaký úkol! A blaze Vám, že smíte si tu říci, že jenom dobro sil Jste život celý, i z Vašich stop že květy vypučely a vzrostly růže plně zkvétající! A blaze Vám, že vědomí Vám kyne, že světlá po Vás památka tu zbude, neb, kromě dobru sloužit vždy a všude, Jste ve Svém srdci neměl tužby jiné. V řad roků minulých dnes klidně mohou zřít oči Vaše. Bůh Vám popřej síly, i nadál kráčet k vytčenému cíli a žití radostí Vám zdobiž mnohou. Nechť požehnáním nebes plně zkvétá to símě Vaší práce, Vaší snahy – Vám přejem k tomu, příteli náš drahý, vždy štěstí, zdar a dlouhá, dlouhá léta! 119