NEZNÁMÉ, KTERÁ SE MNE LISTEM PTALA, KDO JSEM

NEZNÁMÉ, KTERÁ SE MNE LISTEM PTALA, KDO JSEM (1888)
Odpusťte, že nyní teprv, drahá, odpovídám na ta vřelá slova. Však co chcete? Čím vás lákat může uštvaná ta mysl básníkova? Jak vám říci? Co jsem a co chci tu a co hledám – – Něco plá mi v čele, nutí mne to od kolébky k hrobu zapomenout prázdné žití celé. Nutí mne to strhnout k zemi nebe, kde se bozi naší bídě smějí, nutí mne to, starým, hrdým vzdorem rázem střásti všecka pouta její. Nutí mne to vichru říci: – bratře! – nutí mne to, bouři: – sestro! – říci, o hrob zemi a zas o blesk mrakům – a mám vše v té skráni sálající. A jsem králem v říši svého snění a jsem žebrák, jako všichni tady, chcete-li, já dopil pohár lásky, dopil i z té trpké číše zrady. 35 Chcete-li, mám duši plnou písní, chcete-li, jsou otráveny mrazem, chcete-li, mám k letu hvězdná křídla, třeba blesk je stokrát srazil na zem. A co jsem – nic – květ jsem vichrem štvaný, a jsem ptáče z hnízda vyplašené, a jsem člověk, jehož z prázdna věku v nové prázdno divá touha žene. A jsem člověk, který zhrdán všemi všem ten pohled z duše vrací zpátky, vím, cos ze mne dále žíti bude, až já dávno zajdu bez památky. A jsem míň než prášek na dně v moři a sám sobě dovedu být světem, růží dnes a zítra trnem holým, v minulosti i v tom příští kletém. Poznal jsem tu šílený dech lásky i ta léta odříkání dlouhá, a jsem, jenž dnes nade vším by plakal a pak zítra všemu se tu rouhá. A zřím zpátky – vidím do tmy – běda, na rakve tam suché věnce kladou, a zas vidím s okem potrhaným šílenou a zašlou lásku mladou. 36 A zřím v dáli – vidím drahých stíny, nachýlený nad nimi kříž holý – – a až jednou budu jako oni, nikoho to tady nezabolí. Byl jsem jednou, byli, budou jiní, nade vším se věky zavrou znova – však co chcete? Čím vás lákat může uštvaná ta mysl básníkova? 37