KDO JEŠTĚ TADY...

KDO JEŠTĚ TADY...
PAMÁTCE KARLA SLADKOVSKÉHO V 10. VÝROČNÍ DEN JEHO ÚMRTÍ 4. BŘEZNA 1890 (3. 11. 1890)
Kdo ještě tady s neprodaným čelem poctivé srdce má v svém ňadru českém, ó, rcete, jak by nezachvěl se žalem a hněvem, jak by nezaplakal steskem nad odrodilou lájí, jež nepřátel je cizích horší z mála, jež českých matek kdysi mléko ssála a nestoudně teď hříšná zapírá ji, když matka bědná pomoci a práva se zoufanlivým hlasem dovolává! Ó, v tomto času bolesti a hany jak nevzpomenout velkých, světlých vzorů a mužů těch, kdož národ utýraný budili jiskrou posvátného vzdoru, jenž s osudem se hádá a z hrstky mužů tvoří slavné reky! – Ó, dnes, kdy – hanba pro budoucí věky! – vše zbaběle v klín chabé ruce skládá, kdy zmalátnělost ke spánku vše nutí, vy s slzou v oku buďte vzpomenuti! 38 Ó, dnes, kdy přes ty žírné české lány mrak dřímoty se zvolna, těžce valí, přes hlavy, jež jsou mdlobou uspávány – ó, nyní rcete, zač jste bojovali, vy bohatýři naši? Zač rádi kladli jste svůj život celý? Zač ze steré jste rány krváceli? Té země sláva proč vám byla dražší než vlastní život, svoboda i statky? Proč za ni trpět byl vám úděl sladký? Ó, rcete, probůh, kde jste vzali síly, před persekucí nadouvat se v tváři? Ó, rcete, odkud nadšení jste pili, a nezoufali ani ve žaláři? Zač v rozčeřené vlny jste ponořili vesla naší lodi? Hle, šťastni, klidni kdesi na svobodě jste žíti mohli život pohodlný ve kruhu hodných, bohabojných dětí – a nemusili v bouřích jste se chvěti! Kdo opláče teď siré vaše vdovy? kdo dětem otce, jehož dravý příval víc nevrátil, kdo, sirotkům těm poví, že otec jeho slavným rekem býval, jenž trpěl proto, v skráni a v prsou svých že nadšení měl zápal, jenž hnal jej tam, kde nepřítel se sápal 39 na rodnou vlast, jež byla v umírání! Kdo dětem padlých reků oněch poví, že otci jich jí dali život nový? Dnes nikdo již... My nevděčni a tupi, ke všemu klidně, co se s námi stane, a lhostejni, když matka v pláči úpí a naříkat a tesknit nepřestane – my v lhostejnosti němé jak zvíře, které žije ze dne ke dni, bez nadšení, bez myšlenky a bědni ospalou hlavou ani nechápeme, proč otci naši vše ty palné muky snášeli pro nás, pro nevděčné vnuky... Vždyť tenkráte už všechno naše příští prodati mohli za čáky a stuhy a nemusili mříti na bojišti a nemusili zápas vésti tuhý a nemusili mrazem a úpalem jít v žalář dlouholetý – – ne, jako my, jak zotročilé skety jen vrhnouti svůj prapor směli na zem a říci, nuže, nejsme žití schopni, tu naše šíj – a ty jen do ní kopni! A oni přec – ó, velcí předci malých! – ne pro sebe, však pro vás, pro budoucí šli dál – a pili utrpení kalich, 40 až velké srdce přestalo jim tlouci. Ó, jaký v jejich duši to zázrak byl, jenž na trnité pouti jich sílil a jim nedal poklesnouti, a zoufati ni ve žalářův hluši, že věřili, jak z mužů vzrostou v obry, když jejich boj je poctivý a dobrý! Hle, jaký zázrak: jen ta láska k zemi, z níž vyrostli... ta, která nás i síliž, ta první víra, že za mraky všemi, byť nad nimi se kupily až příliš, přec nové čeká ráno – a v jeho víře vzbuzený lid pozná, kdo zavlékli jej v hanby pole hrozná, kým jeho čelo bylo poplváno a kdo z řad jeho k nepříteli běží. – A soudit bude nad zbabělou spřeží. 41