Tři sudičky se u kolébky sešly,
a prvá z nich se k děcku uklání.
„Ó, dítě,“ praví, „básníkem být chceš-li,
nechť Poesie tebe zaclání
svým hvězdným křídlem, nechať provází tě
na cestách všech, až do konce tvých dní!
Zde lyru měj, buď básníkem, ó, dítě,
a věštcem jitra, jež se rozední!“
A děla druhá sudička: „Vše darmo,
chceš lidu svému býti prorokem, –
však bída zlá tě strhne ve své jarmo
a půjde za tebou, krok za krokem,
ta bída, která podlomí tě záhy
a strádání tvé srdce naučí,
že ztýrán dojdeš konce bludné dráhy
a umřeš jako z lidí nejchudší!“
A dí sudička třetí: „Půjdeš chudý
a strádání tvým bude údělem, –
však do života tmy a v jeho trudy
nadšení hvězda tobě nad čelem
vzplá zářící – a výš a výš ta hvězda
vždy tebe vznese nad všednosti rmut,
kde bída se tak příliš krutou nezdá,
až jako žebrák budeš sám a chud.“
...A v muže vzrostlo dítě. V duši maje
dar zpěvu, šel a budil zpěvem svým
ty zadřímlé a ztichlé české kraje.
Jak věrná družka Poesie s ním
vždy kráčela a lila bílé světlo
do temnot před ním. A co v duši měl,
to písněmi v omládlém kraji zkvetlo,
když jarní vánek prvně zašuměl...
Sto let je tomu, co své sny a dumy
sudičky Tobě předly u hlavy...
Dnes nad Tvým čelem hrobní tráva šumí
a šepotá si vánek dumavý
o básníku, jenž s posvěcenou skrání
šel kdysi mezi ujařmený lid,
šel za Čech velké, slavné z mrtvýchvstání
se horoucí svou duší pomodlit.
Tys šel, Tys viděl, jak Tvůj národ ožil –
a za to, co Ti krásným bylo snem,
Tys nereptal, že osud k čelu vložil
Ti věnec trnový. A starostem
a bouřím vydán, mrazu, který zebe
a odříkání srdce naučí,
tak šel jsi žitím, zapomenuv sebe,
bys umřel jako z lidí nejchudší.
Však za to vše, čím země Tvoje zkvetla,
čím vzešla snů Tvých zlatá úroda,
buď nehynoucí Tobě pamět světlá,
dík nehynoucí Tvého národa!
Tvá památka národu Tvému zbyla
jak svatý odkaz. – Minou staletí –
a vždy to drahé jméno svého Tyla
Čech zachová u vděčné paměti!