K ŠESTÉMU ČERVENCI
Do věčna věků, velký Mistře náš,
se majestátně velký pozvedáš
z hranice, která Tobě kdysi vzplála
na březích Rýna... Přešel dlouhý čas
a věky přešly – ale neuhas’
žár hranice té. Plane, hoří, sálá
vždy mocněji, byť dávno popel z ní
do Rýna byli stokrát naházeli –
hlas pravdy Tvojí víc a více zní
a hřmí a volá v široký svět celý.
A výš a výš vždy v nové slávy zoři
Tvůj světlý zjev nad obzor širý roste
a do oblak svou jasnou hlavu noří
v té velebě tak úchvatné a prosté,
jak byla víra Tvá, za kterou rád
v smrt potupnou Jsi kráčel jedenkrát...
Dnes kolem hlavy Tvé už nevíří
dým, rozžehnutý drsnou rukou kata,
leč vznešená, hle, aureola zlatá
dnes plane s jasných skrání kacíři,
nad kterým Toho zjev se sklání světlý,
Jehožto jménem v plameny Tě vmetli...
Od břehů Rýna, hranice kde vzplála,
hle, zvedá se Tvůj stín, tak světlý, měkký,
24
a výš nad obzor tmavý záře sálá
se skrání Tvých, pro všecky příští věky
zář nesmrtelná jasem plápolá.
Noc hluchá byla kdysi dokola,
a Tebou zaplála v ní záře denní,
jak červánkem noc pustá v den se mění.
Tak slunce ohněm hoří, aby ze tmy
se zrodil den – tak zář když vzejít měla
nad pozdních věků člověčenstva dětmi,
tak zašlo v plamenech, co z Tvého těla
smrtelným bylo. – Však co neumírá,
Tvůj duch, Tvá pravda, čistá Tvoje víra,
ta z hrstky popela se výše vznesla,
by dál vždy žila v pokolení novém,
a aby Tvým posilněn svatým slovem,
přes věků zloby, přes křižácká hesla,
jež proti nám kdy ozvala se vřavou,
Tvůj lid moh’ státi se vztyčenou hlavou
a ve vítězství věřit ve svém boji
za práva svá – a za tu pravdu Tvoji!
25