Ó, česká kniho, v době žalů
i štěstí věrná družko nám,
jež vedla jsi nás k ideálu,
zjasněným, strmým výšinám;
ó, česká kniho, dítě snění
i nadějí a utrpení,
jež prožil této země lid,
jež bývala jsi krví psána –:
ó, drahá, budiž požehnána
za kouzelný a hřejný svit,
jejž dokola jsi roznášela,
a za svá všecka slova vřelá,
jimižto jásalas a hřměla,
když svíral nás tu hrobu klid.
Ó, česká kniho, v naší zemi
noc příšerná když vzrůstala,
když zrazeni jsme byli všemi,
tys jediná nám zůstala!
Když vlastí létla supů hejna
a dragonády Liechtenštejna
když pustošily český lán,
děd, jenž teď dávno v hrobě dřímá,
tě před zrakoma ostřížíma
skryl na svém srdci, z vlasti štván.
Jak poklad nejdražší tě skrýval –
když prsa jemu smutek zrýval,
on z vlasti vyhnán s bratry zpíval
žalm naděje z tvých starých blan!
Ó, česká kniho, hlas tvůj volal
do hluché tmy jak bdělá stráž,
ni plamen tebe neudolal,
v němž pálil tebe Koniáš!
Hranice jeho stokrát vzplály,
v něž házeli tě, tobě láli,
vždy výš se k nebi plamen vznes’,
jímž zahubit tě navždy chtěli.
Již pohřební ti písně zněly
a vířil cizí láje ples, – –
a hle, kde ty a kde jsou oni!
Je nepamět a kletba cloní,
neslavně bídní padli do ní
a jako dřív ty dál jsi dnes.
Ó, česká kniho, jak ty sama
přestálas krve, ohně křest,
i lid, jenž prožil hrůzné drama,
vstal v žití nové, byl a jest!
A za život svůj tobě vděčí,
jež drahou, sladkou, rodnou řečí
jej budilas, když spjat byl snem.
Ó, česká kniho, tys to byla,
jež zázraky ty učinila,
že promluvil, kdo dosud něm,
že onen počal žíti znovu,
jejž nést už chtěli ke hřbitovu –
že znovu vstal, na kraji rovu
když zachráněn byl Jungmannem.
Ó, česká kniho, tys to byla,
jež učila jej žíti dál,
tys nadšení mu v prsa lila
a v duši krásy ideál.
Tys lila v srdce víru novou
nadšenou znělkou Kollárovou,
tys do nejchudších vešla chat,
tys rozsévala v mysli vřelé
sny básníka i myslitele,
že všude paprsk hřejný pad’,
že tam, kde mráz vše svíral divý,
máj slavný vešel v české nivy –
a byly zázraky a divy
a rašilo vše do poupat...
Ó, česká kniho, nové žití
jsi lékem nesla mroucím rtům,
tys pomohla nám vítěziti,
a pomáhalas k zázrakům!
Nás učilas, jak v sebe věřit,
i s jinými svou sílu měřit
a neklesnouti v zápase;
nás učilas, jak v odhodlání
i hrstka přesile se brání,
jak voják rekem stává se,
jak hrdě útok vrahů staví,
a výš povznáší prapor vlavý
a bojuje až do únavy – –
snad padne, ale nevzdá se!
Ó, česká kniho, tak i dále
tím českým krajem leť a spěš,
buď nadšení kol neustálé
a všude posiluj a těš!
Ať mysl vodíš v říši krásy,
ať věda háv svůj obléká si,
básníkův zvoní jasný rým:
ty jarem dýchej v naší zemi,
orlími vzlétej perutěmi,
plň duše žárem horoucím,
těš tam, kde koho smutek rmoutí,
a tam, kde za vše vděčni jsou ti,
ne, bůh náš nedá zahynouti
ni nám, ni všechněm budoucím!